Galerie presidentů Spojených států amerických

(do roku 1945)

John Quincy Adams

Vzestup diplomata

Syn druhého prezidenta Unie studoval ve Francii, Nizozemí a Anglii a roku 1787 dosáhl titulu doktora práv na Harvardské univerzitě. Byť velmi mlád stal se roku 1794 velvyslancem v Nizozemí, roku 1796 v Portugalsku a rok později v Prusku. Avšak pro politické neshody s novým presidentem Jeffersonem byl roku 1801 z tohoto postu odvolán. Ale již následujícího roku byl zvolen za federalisty do senátu státu Massachusetts a rok později za tento spolkový stát jako senátor USA. Tehdy aktivně podporoval svoji stranu, ale postupně se jejím myšlenkám oddaloval až se s ní konečně roku 1808 zcela rozešel a přestoupil ke konkurenční straně demokratických republikánů.
Již roku 1809 byl prezidentem Medisonem jmenován za vůbec prvního velvyslance v Rusku, kdy na tomto postu setrval až do roku 1814. A další jeho vzestupem se stalo jmenování na post ministra zahraničí roku 1817. Již následujícího roku dojednal smlouvu, která s konečnou platností stanovila hranice mezi Spojenými státy a Kanadou patřící pod britskou říši. Roku 1818 dojednal koupi Floridy od Španělů a konečně to byl právě on, kdo sepsal dílo, které vešlo do dějin jako Monroeova doktrína, která ovlivňovala zahraniční politiku USA i po další generace.

Adams versus Jackson

Volby roku 1824 přinesly tvrdý konkurenční boj. Federalisté fakticky zanikli, ale demokratičtí republikáni se roztříštili do několika frakcí a tato nejednotnost se projevila i při volbách nového presidenta.
Nejsilnější pozici měl Andrew Jackson, voják a politik vnímaný co by národní hrdina. Velké oblibě, a to především v Nové Anglii, se těšil právě John Q. Adams. Ani další kandidáti nebyli bez šance. William H. Crawford - ministr financí, Henry Clay - předseda Sněmovny a John C. Calhoun - ministr války. Poslední jmenovaný však svoji kandidaturu na presidenta stáhl a rozhodl se kandidovat pouze na post vicepresidenta, který bezpečně vyhrál.
Obtížnější se stala volba presidenta. S 99 hlasy si sice vydobyl první pozici Jackson, ale nedostal dostatečnou většinu pro přímé zvolení. Rozhodnout tedy musela Sněmovna representantů, která hlasováním vybrala tři kandidáty. Jacksona, Adamse a Crawforda. Clay neuspěl, ale jeho vliv a averze vůči Jacksonovi byla tak silná, že při volbě v únoru 1825 podpořil Johna Q. Adamse a ten se stal vítězem voleb.
Pro favorita voleb A. Jacksona to bylo nemilé překvapení a tuto porážku (vnímanou jako urážku) svému soku a vítězi Adamsonovi nikdy neodpustil a po celé jeho funkční období usilovně mařil jeho snahy, napadal jeho program a stal se tvrdým, nelítostným a především nevybíravým kritikem, což přerostlo k vzájemnou nenávist. To vše zapříčilo rozpolcení strany na dvě politická seskupení, kdy příznivci Johna Q. Adamse vytvořili stranu Národních republikánů, předchůdců dnešních republikánů.
Ambiciozní program nového presidenta se zaměřil především na vylepšení infrastruktury, především na výstavbu silnic a kanalizací, dále pak na posilnění národní měny, vybudování Národní university či astronomické observatoře.
Jako zásadní odpůrce otroctví a nesvobody si získal mnoho nepřátel a posiloval tím pozice Jacksona na Jihu. Pokračováním ve velkorysé politice vůči původním obyvatelům na jihovýchodě, především kmene Čerokí, si získal další odpůrce, především v řadách hraničářů.
Nicméně velkorysé plány bylo potřeba financovat, což vyvíjelo tlak na větší firmy a velkostatkáře na jihu Unie. Neúspěšný Jackson a jeho stoupenci vinili Adamse z korupce a v Kongresu mařili hlasováním jeho návrhy. Při měření sil v prezidentských volbách roku 1828 byla převaha jasně na straně Jacksona, který si již vítězství nenechal vzít. Podle očekávání byla kampaň na obou stranách velmi osobní. Ani jeden z mužů si pak nepodali ruce a odmítli se tváří v tvář setkat při předávání úřadu.

Kongresmanem a odpůrce otroctví

Svůj politický život ani přes tuto porážku nevzdal. Roku 1831 úspěšně kandidoval do Kongresu, kde setrval až do své smrti. Neúspěšně kandidoval v roce 1834 na guvernéra rodného státu Massachussetts. A ještě jedním činem se zapsal do veřejného života a historie Unie. V roce 1841 se obhajobou vložil do případu vzbouřených otroků lodi La Amistad, kteří byli osvobozeni právě proto, že nebyli otroky, ale za účelem otroctví uneseni z pobřeží Afriky.
Zemřel jako aktivní politik, když ho na půdě Sněmovny zastihl záchvat mrtvice a on o dva dny později zemřel. Zbývá jen dodat, že se svoji ženou Louisou Catherinou měl tři syny a dceru, avšak první dva synové zemřeli poměrně mladí. První spáchal ve 28 létech sebevraždu, druhého syna vyloučili z univerzity, vedl nespořádaný život a zemřel po dosažení třicátého věku. Pouze nejmladší syn Charles Francis vedl poměrně úspěšný život politika a diplomata. V roce 1870 se zasloužil o postavení první prezidentské knihovny s objemem 14 000 výtisků.

 

nahoru