Martin Van Buren
| 8. americký president | |
| narozen : | 5. prosince 1782 |
| zemřel : | 24. června 1862 |
| funkční období : | |
| 04.3.1837 - 04.3.1841 | |
| politické zařazení : | |
| Demokratická strana | |
Holandský farmářský synek
Patřil k holandské komunitě státu New York a narodil se jako syn farmáře a hostinského Abrahama ve vesnici Kinderhook, kde také zemřel. Zdejší Holanďané patřili mezi potomky původních nizozemských kolonistů ze 17. století. Kolonie Nový Amsterodam připadla vítězné Anglii pod novým jménem Nový York.
Rodina vlastnila sice šest otroků, ale příliš významná ani bohatá nebyla. Martin byl vnímavý a po ukončení běžného vzdělání začal ve svých čtrnácti letech pracovat v advokátní kanceláři. Brzy si chytrý hoch osvojil právnické vzdělání a roku 1803 byl přijat do advokátní komory. Jeho ochráncem byl známý politik Aaron Burr, ten však musel ukončit svoji politickou kariéru, když roku 1804 v souboji zabil stejně významného muže politického světa Alexandra Hamiltona. I tak nasměroval kroky mladého právníka Van Burena mezi demokratické republikány. Brzy se stal vlivným politikem svého rodného státu a později, konkrétně od roku 1824, stál aktivně při Jacksonovi, když vytvářel novou Demokratickou stranu. V létech 1812-1820 zasedal v místním newyorském senátu a dalších osm let tento stát zastupoval jako senátor v rámci Unie.
Roku 1829 se stal ministrem zahraničí v kabinetu presidenta Jacksona. V srpnu 1831 jej Jackson vybral za vyslance ve Velké Británii, ale Senát mu nominaci neschválil. Jacksonova reakce byla taková, že Van Burena ve volbách roku 1832 prosadil za svého vicepresidenta.
Presidentem
Byl favoritem odstupujícího presidenta a jediným kandidátem Demokratické strany. Oproti němu stála čtveřice kandidátů strany Whigů. Ta vznikla jako opozice Demokratické strany spojením Protizednářské strany, národních republikánů a zbytků federalistů. Toto uskupení vzniklo roku 1833 a v jeho programu bylo zastavení expanse otrokářských států a omezení pravomocí presidenta. Van Buren získal téměř 51% hlasů a o dvacet dva více hlasů volitelů, než byla hranice pro zvolení. Jeho nejsilnější soupeř William H. Harrison získal necelých 38% hlasů. Výhodou Van Burena bylo i to, že pocházel z New Yorku, což mu přivedlo hlasy nejsilněji zastoupeného státu mezi voliteli.
Krátce po jeho vstupu do úřadu vypukla hospodářská krize, která byla důsledkem politiky jeho předchůdce vůči státní bance. Postupně zkrachovalo na 600 bank. Dalším problém byla žádost o připojení nezávislého Texasu k Unii, což by velmi pravděpodobně znamenalo vojenský konflikt s Mexikem. Stejně tak v letech 1838-1839 čelil vyhrocení vztahů s Velkou Británií, kdy vypukl hraniční spor mezi státem Maine a Kanadou.
V době jeho prezidentského mandátu se řešil soudní spor nazvaný podle španělské lodi "Amistad". Na této lodi se vzbouřili údajní černí otroci z Kuby, ovšem jak se později ukázalo, měli být prodáni do jižanských států (což bylo proti federálním zákonům), ale co víc, jednalo se o Afričany nedávno chycené a zotročené, tedy nikoliv o rozené otroky, jak tvrdili jejich majitelé a španělský vyslanec. Afričané byli propuštěni a celá aféra ještě hlouběji vložila klín mezi jižní a severní státy Unie.
Cesta slz - násilný exodus domorodých kmenů z jihovýchodu USA. Mezi nejvíce postižené patřil kmen Čerokí, který se čítal k tzv pěti civilizovaným kmenům. Měl vlastní písmo, měli vlastní noviny a vlastnili (bohužel) i černé otroky. Na východě tak zůstalo jen několik stovek Čerokí, kteří byli zachráněni díky bílým podporovatelům z řad farmářů.
zvětšit do nového okna
Ovšem nejsmutnějším dědictvím po presidentu Jacksonovi bylo dokončení odsunu domorodých kmenů z jihovýchodu Unie. Posledním kmenem, který se tomuto bránil byli Čerokíové. Dne 26. května 1838 započalo tentokrát násilné vysídlování těchto domorodců. Armáda pod velením generála Winfielda Scotta o počtu 7 000 vojáků a členů pomocné domobrany postupně shromažďovali čerokíjské muže, ženy a děti do sběrných táborů, odkud pod dohledem armády museli ujít více než 1000 kilometrů do určené rezervace v Oklahomě. Tento násilný odsun se týkal asi 17 000 Čerokíů a 2000 jejich černých otroků. Domorodci si sebou mohli odnést jen to nejnutnější a na přesun, který se uskutečnil až v zimních měsících, nebyli dostatečně oblečeni. Ztráty se v řadách Čerokíů odhadují na 4 000 až 8 000 lidí, tedy asi každý třetí, avšak převážně mezi dětmi, ženami a starými lidmi. Z dnešního pohledu by takovýto počin byl chápaný jako akt genocídy... Právem ho tedy lid Čerokí nazývá Stezkou slz.
Další skupina domorodců, asi 11 000 lidí, již uskutečnila svůj odchod z vlasti dohodou a vlastními silami.
Jeho presidentské údobí bylo poznamenáno především hospodářskou krizí, což také přispělo k jeho neúspěchu ve snaze o znovuzvolení roku 1840. Demokraté ho postavili jako jediného kandidáta, oproti tomu whigové vsadili na generála - hrdinu Williama H. Harrisona, který zvítězil, a to i díky tomu, že se sám aktivně zapojil do volební kampaně,což doposud nebylo zvykem. Ten obdržel více než 52% a Van Buren se stal poraženým.
V ústraní
Porážka pro něj znamenala velké zklamání. Roku 1848 se rozhodl kandidovat za nepříliš významnou stranu Free Soile, ale získal jen 10% voličských hlasů.
Po odchodu z úřadu se vrátil do rodného Kinderhooku. Již od roku 1819 byl vdovcem, jeho manželka Hannah zemřela v pouhých 35 létech.
Do aktivní politiky se nikdy nevrátil, byť o to usiloval. V roce 1853 uskutečnil cestu po Evropě, a to jako první (ex)president.
Přežil čtyři svoje nástupce, zemřel ve věku 79 let.
nahoru
