Galerie presidentů Spojených států amerických

(do roku 1945)

Andrew Jackson

Emigrantův syn

Roku 1765 emigroval do tehdejších kolonií Andrew Jackson starší se svoji ženou a dvěma syny. Pocházeli ze Severního Irska ze skotsko-irských předků a patřili k protestanské náboženské komunitě. Usadili se v regionu Waxhaws, který leží na hranici Severní a Jižní Karolíny. Farmář Andrew Jackson starší zemřel tři týdny před narozením třetího syna Andrewa a jejich matka Elizabeth zůstala na vše sama.
Po propuknutí války za nezávislost vstoupili všichni tři mladíci do Kontinentální armády, Andrew ve věku třinácti let jako vojenský kurýr. Nejstarší z bratrů Hugh zemřel již roku 1779 v průběhu bitvy u Stono Ferry. V bitvě u Hanging Rock v srpnu 1780 byli oba zbývající bratři zajati a Robert zemřel na neštovice. Andrew byl zraněn na rameni a tváři šavlí britského majora, když mu odmítl vyčistit boty, což prý způsobilo jeho doživotní nenávist k Britům. V listopadu 1781 zemřela i jeho matka při epidemii cholery, která vypukla v zajateckém táboře v Charlestonu, kde se starala o raněné americké vojáky.

Od právníka ke generálovi

V dětství sice valného vzdělání nedosáhl, ale i tak se pustil do studií práv v Salisbury v Jižní Karolíně, které po dvou letech roku 1787 ukončil a byl přijat do advokátní komory. Praxi pak vykonával v Nashvillu v Tennessee.
Měl pověst nespoutaného bouřliváka, hazardního hráče a svoji praxi trestního soudce v hraničářských podmínkách vykonával s přístupem pozdějších šerifů divokého západu. Známý milovník žen se roku 1791 oženil s Rachel Donelson Robardsovou. Jenže sňatek byl považovaný za bigamistický a neplatný, protože Rachel byla stále provdána za kapitána Robertse, byť žili odděleně. Platný rozvod se uskutečnil až později a právoplatný sňatek mezi oběma se uskutečnil až v roce 1794. Jakoukoliv připomínku na tento fakt nesl Jackson velmi těžce, což dokazuje i to, že roku 1806 vyšel článek v místní novinách, který připomněl tuto nepříjemnou záležitost a vyústil v osobní souboj. Autor článku Charles Dickinson byl v souboji zabit a budoucí president nosil v těle do konce života nevyoperovanou kulku, která uvázla příliš blízko srdce.
Když v červnu 1796 došlo k oddělení Tennessee od Severní Karolíny a následovalo přijetí do Unie, Jackson se stal zástupcem tohoto státu v Kongresu a o rok později i senátorem, ale záhy rezignoval a stal se soudcem Nejvyššího soudu v Tennessee, a to až do roku 1804, kdy se začal naplno věnovat soukromému životu tennesseeského plantážníka.
V roce 1803 totiž v městě Gallatin v Tennessee zakoupil dům a začal zde podnikat. O rok později získal sídlo Hermitage o 260 hektarech a zakoupil devět otroků. Postupně získával další pozemky a jeho bavlníková plantáž se rozrostla na 430 hektarů se 150 otroky. V průběhu života jich vlastnil až 300. Věnoval se i spekulativnímu obchodu s pozemky, kdy byl v této oblasti považován za jednoho z nejmocnějších mužů v západním Tennessee a "krále bavlny".

Roku 1812 vypukla válka s Británií a Jackson, od roku 1802 generálmajor milice v Tennesse, nabídl pomoc americké vládě se svými dva a půl tisíci muži. Ale byl odmítnut. Tuto armádu však mohl využít o rok později, když vypukla kríkská válka. Šlo o to, že část Kríků (Horních) se připojila k Tekumsehovi, náčelníkovi Šavanů od Velkých jezer, a tím se stali i britskými spojenci. Mezi Kríky vypukla občanská válka, která vyústila spoluprácí Dolních Kríků, Čerokíů a jiných kmenů s Američany proti Horním Kríkům. Této armádě velel právě Jackson a srpnu 1814 donutil odbojné Kríky ke kapitulaci. S ní souvisela i smlouva o odstoupení rozsáhlého území, která paradoxně zasáhla i spojenecké Kríky. Jackson argumentoval tím, že nesou spoluzodpovědnost za vzpouru soukmenovců, protože "měli Tekumsehovi proříznout hrdlo, ale neudělali to"
Po svém úspěchu v tažení proti domorodcům byl jmenovaný řádným generálem Unie a 8.ledna 1815 porazil drtivě britskou armádu u New Orleans. V celé této kampani zemřelo téměř 400 Britů, Američané měli jen přes 50 padlých. Stalo se tak čtrnáct dní po uzavření mírové smlouvy v Gentu mezi USA a Británií, ale zpráva se pro velkou vzdálenost dostala k vojskům až po bitvě. I tak byl Jackson vnímán jako národní hrdina.
Jelikož část Kríků uprchla do španělské Floridy a ve spojení s kmenem Seminolů pokračovali ve válce, Jackson vpadl roku 1817 na Floridu, což se v podstatě rovnalo anexi tohoto území. Sesadil guvernéra, obsadil město Pensacola, vypálil indiánské vesnice a nechal popravit seminolské vůdce. Spolu s nimi bez soudu i dva britské občany, kteří se podíleli na zásobování Indiánů. To vyvolalo nevoli jak u Britů, tak i v Kongresu, ale nikdy se za svoje činy nezodpovídal. Tehdejší ministr zahraničí John Q. Adams využil obsazení Floridy americkým vojskem jako nátlak na Španělsko a to bylo nuceno roku 1819 přijmout nevýhodnou smlouvu, kterou prodala floridské a jemu přilehlé území USA. Jackson se pak stal na několik měsíců roku 1821 guvernérem floridského teritoria.

Cesta ku presidentství

Volby roku 1824 znamenali pro Jacksona hořkou porážku. V primárních volbách získal vítězství, ovšem ne většinové a v druhém kole byl poražen Johnem Q. Adamsem. Sice rezignoval na senátorský post, o to víc tvrdě kritizoval nového presidenta a tím, jak získával stále více příznivců mezi politiky, dařilo se mu Adamse izolovat a mařit v Kongresu jeho vládní kroky. A to mu roku 1828 přineslo jasné vítězství. To již kandidoval za nově vzniklou Demokratickou stranu, která se zformovala z jeho příznivců z rozpolcených demokratických republikánů. Jejich protivníci posměšně vykreslovali kandidáta Jacksona ve svých karikaturách jako osla, ale ten s nadhledem přijal toto zvíře jako symbol nové strany. I tak byl Jackson smutným vítězem. V prosinci 1828 zemřela na infarkt jeho žena Rachel, která neunesla tvrdou volební kampaň, kde se opět probíral její bigamistický vztah s Jacksonem.

Nebyli to jen politici, kteří vynesli nové presidenta do Bílého domu. Jeho stoupenci se nacházeli především mezi prostými řemeslníky, zemědělci a neotesanými hraničáři hladových po nové půdě. To se projevilo i při inauguraci, kdy dav jeho příznivců částečně zdemoloval zařízení Bílého domu.

Jackson se zaměřil především na vnitrostátní politiku, prvotně na "konečné řešení" v otázce "pěti civilizovaných kmenů" na jihovýchodě USA. Byl to naprostý obrat od dosavadní politiky jeho předchůdců, kteří dali těmto domorodcům, které považovali mezi ostatními domorodci za kulturně vyspělejší, možnost integrace do amerického národa. Například Čerokíové v té době už asi jedno desetiletí používali vlastní písmo a ve svém jazyce tiskli noviny (ale zavedli i otrokářství). Jacksonův cíl byl jasný. Ať dobrovolně či násilně vystěhovat tyto kmeny za řeku Mississippi, bez ohledu na jejich úroveň integrace či loajálnosti k Unii a toto území odprodat bílým zájemcům. Formálně mělo jít o dobrovolný akt.

Nové území se nacházelo na území dnešní Oklahomy a mělo se jednat o "zemi, kde můžou (Indiáni) pobývat svobodně v klidu a míru provždy". V červnu 1830 podepsal příslušný zákon, který těsně prošel Kongresem, a již příštího roku začal dobrovolně opouštět svoje území kmen Čoktavů. Floridští Seminolové po deset let kladli odpor, avšak největší dopad měla tato akce na kmeny Kríků a Čerokí.
Kríkové byli pod tlakem již po porážce z roku 1814 a roku 1825 byli nuceni vzdát se dalšího území. Jejich kmenová rada zakázala náčelníkům odprodej další půdy pod trestem smrti. Toho nedbal významný náčelník William McIntosh (s převažujícím bělošským původem) a odprodal území kmene, které se nacházelo v severní Georgii, za což ho stihl výše jmenovaný trest. Kríkové sice s úspěchem protestovali u tehdejšího presidenta Johna Q. Adamse, ale guvernér Georgie tuto skutečnost ignoroval a Kríky vystěhoval. Adams chtěl sice dostát svému slovu v duchu nové smlouvy, ale hrozil konflikt mezi federálním vojskem a milicí z Georgie. Adams tento spor vzdal. Smlouvou z roku 1832 postoupili Kríkové i zbývající území na východ od Mississippi a většina odešla po roce 1834. Váhající byli násilně odsunuti pod "ochranou" armády roku 1836, protože nedočkaví spekulanti s půdou už rozdělili jejich pozemky.
Nejdéle váhali Čerokíové. Největšímu zájmu se těšilo jejich území nacházející se v Georgii, kde bylo objeveno zlato. Smlouva z roku 1835 jim sice přinesla určitou náhradu, ale odsun byl uskutečněn až násilně roku 1838 za prezidenta Van Burena. Čerokíové snad spoléhali na to, že rozsudky z let 1831 a 1832 u Nejvyššího soudu, který se přiklonil na jejich stranu, budou respektovány. Nestalo se tak.
Původní populace "pěti civilizovaných kmenů" před zmiňovaným odsunem čítala více než 70 000 domorodců a asi 10 000 otroků černé pleti. Na východ od Mississipi jich po roce 1838 zbyla pouhá desetina. Cestou do nové domoviny jich přibližně 8 000 až 16 000 zahynulo (odhady se velmi různí) na nemoci, útrapy a vysílení. Cesta byla dlouhá více než 1 300 kilometrů a většinu ušli pěšky...

Zabil jsem tu banku - stojí na náhrobku Anderwa Jacksona. Co je tím míněno? Jednalo se o centrální banku USA, resp. Druhou Banku Spojených států, která vznikla udělením licence roku 1817. Zabývala se finančními operacemi ve veřejném sektoru (resp. vlády). Jenže časem byla ovládnuta pár stovkami zámožných jedinců a akcionářů, a to i mimo USA. Jacksonovi byl tento monopol trnem v oku, protože měl pocit, že málo podporují hospodářský rozvoj Unie, obzvláště v zemědělské sféře. A jako majiteli plantáže mu vadilo i to, že banka se stala věřitelem pro mnoho začínajících otrokářů v nových oblastech, jako bylo např. Mississippi a diktovala si vysoké úroky. Docílil toho, že roku 1836 již nebyla prodloužená 20-ti letá licence této státní bance.

Další důležitou událostí z období jeho funkčního období byl boj o celní tarify, tzv. "Anulační krize". Jednalo se o dědictví po předchozím presidentu Adamsovi, který zatížil jižní státy vyšším clem při dovozu průmyslového zboží, aby tak podpořil rozvoj méně vyspělých státu na východě a severozápadě USA, což by vyvážilo sílu Jihu v jeho plantážnické produkci. Silným odpůrcem těchto tarifů byl vicepresident John C. Calhoun, což mezi oběma muži pozvolna utvářelo napětí. Když president Jackson roku 1832 podepsal mírnější verzi tarifů, bral to Calhoun jako nedostatečné a na funkci vicepresidenta rezignoval a vzápětí se stal senátorem za Jižní Karolínu. Její zákonodárci zákon o tarifech anulovali a na území Jižní Karolíny prohlásili tarify za neplatné a vyhrožovali i možností vystoupením z Unie. Jackson uvedl do pohotovosti posádky Charlestonu a Jižní Karolína nakonec zákon schválila. Jednalo se o jednu z mnoha krizí mezi Jihem a Severem, které vyvrcholily v občanskou válku.

Presidentem v pozadí

I tak by se mohl nazvat jeho silný vliv na další politiku USA po jeho odchodu z úřadu. Martin Van Buren patřil k jeho oblíbencům a k mužům kompromisu, takže i díky podpoře Jacksona se stal jeho nástupcem a tento další president se pak chodil radit o svých záměrech se svým předchůdcem. Jackson aktivně podporoval i dalšího demokratického kandidáta Polka.
Jackson neměl vlastní děti, ale adoptoval synovce své ženy Rachel. Přežil neúspěšný atentát z roku 1835, v době jeho úřadu byly přijaty do Unie státy Arkansas (1836) a Michigen (1837) a vždy byl zastáncem jednoty Spojených států. Tento kontroverzní, ale velmi oblíbený president byl i mimo jiné velmistr zednářské lóže.

Jeho syn Andrew pokračoval v podnikání na plantáži, kromě toho investoval do železáren a další plantáže v Mississippi. Ale vyčerpaná půda v Tennessee a pokles ceny bavlny ho přiměli k tomu, aby si nakonec ponechal jen Hermitage. I tu musel roku 1856 odprodat státu Tennessee a stal se zde pouhým nájemcem. Zemřel v roce 1865 a jeho syn, taktéž Andrew zde spolu s matkou pokračovali jen jako pouzí farmáři na pronajaté půdě, roku 1893 se odtud odstěhovali.

nahoru