Galerie presidentů Spojených států amerických

(do roku 1945)

James Madison

Politická kariéra

Otec i matka budoucího čtvrtého presidenta pocházeli z prominentních virginských rodin pěstující tabák. Jeho rodiče se vzali v roce 1743, měli celkem 11 dětí, ale devět se nedožilo dospělosti, James byl nejstarší z těch co přežila.
Do svých 16 let studoval soukromě u Donalda Robertsona, plantážníka z Virginie, roku 1769 odešel studovat na College of New Jersey (dnes Pricetonská univerzita), tu ukončil roku 1771. K velmi všestrannému vzdělání se po studiu rozhodl k dostudování práva a hebrejštiny, kterou posléze plynně ovládal. Na Montpelier, rodinné sídlo, se vrátil na jaře roku 1772.

V letech 1776-1779 zasedal v zákonodárném parlamentu Virginie, znám jako chráněnec Thomase Jeffersona. Mimo jiné prosazoval náboženskou svobodu. V letech 1780-83 byl nejmladším delegátem Kontinentálního kongresu, kde si vysloužil pověst právního odborníka. Mezi jeho aktivity patřilo například to, že Virginie se vzdala nároků na severozápadní území nově získaných teritorií, a tak se zde uvolnil prostor pro vznik nových (neotrokářských) států.
Bývá označován "Otcem Ústavy", protože to byl on, kdo roku 1787 na Filadelfském Shromáždění rozpoutal na toto téma obšírnou debatu. Věřil v silný federativní stát a pouze v Ústavě viděl tuto záruku. Pro ratifikaci Ústavy se spojil s předními federalisty, ale jejich pohled na centralisovaný stát nesdílel. Nemalým úsilím přiměl virginský parlament k ratifikaci, neboť role Virginie v tomto ohledu byla nezbytná.
Po osm let, od roku 1789, působil v nově vzniklé Sněmovně reprezentantů. Jeho cesta ke zvolení nebyla vůbec snadná, neboť přední virginský politik Patrick Henry se snažil zbrzdit jeho politickou karieru. Nejprve zabránil jeho kandidatuře do Senátu a ve volbách do Sněmovny reprezentantů podporoval jeho oponenta Monroa. Medison však uspěl a jeho pozdějším přičiněním se ústava rozšířila o 10 nových článků.
Během tohoto období se ve svých 43 letech oženil s Dolley Payne Toddovou, vdovou. Avšak manželství zůstalo bezdětné. V roce 1801 zdědil rodinné sídlo Montpelier se 108 otroky.
V kabinetě Thomase Jeffersona se stal ministrem zahraničí a ve volbách v roce 1808 byl zvolen dalším americkým presidentem.

Presidentské údobí

Následoval politiku svého předchůdce, avšak země se po hospodářském embargu vzpamatovávala jen pomatu. Zesílila i skomírající strana federalistů.
Pokud byl Napoleon v Evropě silný, snažil se Medison lavírovat mezi oběma mocnostmi a dodržovat neutralitu. Ale vztahy s Británií se od poloviny roku 1809 zhoršovaly. To vyústilo v polovině roku 1812, kdy odpověď na zadržování amerických lodí a podpoře indiánů napadající obydlené oblasti, bylo vyhlášení války Velké Británii. Ale ani v tomhle nebyly federální státy zajedno. Nová Anglie prosperovala z pašeráctví s Kanadou a státy z této oblasti odmítaly válku financovat. Naopak státy jižanské pro válku horlily. Důsledkem byla i omezená blokáda amerických přístavů, kdy v severní části byli Britové benevolentní a tímto vlastně ještě více zasadili klín mezi sever a jih Unie. Ale hodně citelnou ztrátou byla absence nadnárodní americké banky, která by mohla válku financovat, neboť Medison ji z politických důvodů roku 1811 již neprodloužil licenci.
Americké námořnictvo si vedlo skvěle, ale protože pozemní síly byly složeny pouze z milicí, Britové pronikli v srpnu 1814 až do hlavního města a všechny úřady a ministerstva vypálili. I tak byla válka vedena nerozhodně. V únoru 1815 válečné strany uzavřely mír. O měsíc později zahájil jinou válečnou kampaň zvanou Druhá barbarská válka, jejímž cílem byl Alžír, který podporoval pirátské praktiky ve Středozemním moři. Válečná mise naplnila očekávání a pirátství proti americkým lodím v této oblasti ustalo.

Vytlačování původních obyvatel

Podobně jako jeho předchůdce Jefferson i on měl podobný názor na postupné začlenění původních obyvatel do nové americké společnosti. To se však týkalo především původních obyvatel z jihovýchodu, kteří dosáhli vyšší kulturní úrovně než kmeny na severozápadě. Madison dokonce nařídil, k nelibosti vojenského velitele Andrewa Jacksona, aby byly tyto "civilizovanější" kmeny chráněny vojáky před agresivitou nově příchozích osadníků. Ale skutečnost byla jiná.

V oblasti teritoria Indiana na severovýchodě Unie počal vůdce kmene Šóniů (Šavanů) Tecumseh budovat alianci proti Spojeným státům. On a jeho bratr Tenskwatawa, náboženský vůdce kmene, vyvíjeli nátlak na k Američanům loajální kmeny a zároveň budovali kulturní a vojenské středisko spojeneckých kmenů u řeky Tippecanoe. Koncem roku 1811 byl tento tábor napaden guvernérem Indiánského teritoria Williamem H. Harrisonem, budoucím presidentem Unie. Následky byly pro indiánskou konfederaci katastrofální, a to především z morálního hlediska. Samotný Tecumseh bojoval se zbytkem oddaných spojenců na straně Britů v britsko-americkém konfliktu a až do své smrti, kdy padl u řeky Temže (Kanada) v říjnu 1813. Tím byl odpor indiánské konfederace v oblasti Velkých jezer definitivně zlomen a tato bitva měla i rozhodující vliv na ukončení konfliktu mezi Unií a Británií.
Poněkud jiná situace byla na jihu a jihovýchodě Unie, kdy se nejprve většina domorodých kmenů odmítla připojit k Tecumsehovi. Část bojovníků kmene Krík však v polovině roku 1813 zahájila ozbrojený odpor známý jako Kríkské války (1813-1814). Došlo tak i k občanské válce mezi Kríky. Loajální náčelník Kríků William McIntosh, míšenec se skotskými předky, se připojil ke generálovi Andrewovi Jacksonovi a odpor části kmene zlomili. McIntosh a někteří další náčelníci pak účastnili tažení proti kmeni Seminolů.

Během jeho funkčního období byly do Unie přijaty dva nové státy, a to roku 1812 Louisiana a roku 1816 stát Indiana, které bylo zůstatkem dřívějšího Indiánského teritoria, kdy původních obyvatelé byli vysídleni za řeku Mississippi.

Odchod na odpočinek

Pouze jednou se po svém odchodu z prezidentského úřadu vrátil na politickou scénu, a to když se roku 1829 chystala revize ústavy státu Virginie. Tam se totiž začal vyostřovat problém mezi západní a východní částí tohoto státu, protože zákonodárci do místního shromáždění nebyli voleni podle okresů, ale počtu obyvatel, a to i včetně otroků, kteří pochopitelně neměli volební právo. Východní část Virginie se tak cítila diskriminována. Madison navrhl nový volební zákon, kdy by se do volební matematiky započítali jen 3/5 otroků, ale západní plantážníci, kteří by tak přišli o svoji politickou moc, tento návrh smetli ze stolu. To bývalého prezidenta velmi roztrpčilo a definitivně se stáhl do ústraní na svůj statek Montpelier, kde 26. června 1836 zemřel.

 

nahoru