Galerie presidentů Spojených států amerických

(do roku 1945)

James Monroe

Voják a politik

Andrew Monroe byl prvním předkem pátého amerického presidenta, který se usadil na americkém kontinentu. Ten roku 1647 uprchl z Anglie ve snaze zachránit si život, neboť během občanské války patřil ke loajálním důstojníkům popraveného krále Karla II. Usadil se ve Virginii a během dvou generací přesáhla velikost plantáží 440 hektarů.
Válka za nezávislost zastihla mladého Jamese na univerzitě ve Williamburgu a záhy se přidal ke Kontinentální armádě. Dosáhl povýšení až na majora, ale v bitvě u Trentonu byl raněn. Do politiky vstoupil roku 1782, kdy se stal poslancem ve virginském parlamentu a příznivcem Jeffersona a roku 1790 senátorem. Mezitím se roku 1786 oženil s dcerou bývalého britského důstojníka Elizabeth Kortrightovou, která mu dala později dvě dcery a syna, který však zemřel ještě v jako dítě. V té době provozoval právnickou praxi, ale roku 1794 byl Georgem Washingtonem jmenován vyslancem ve Francii. K tomu se váže historka, že díky jeho přímluvě unikla Adrienne Lafayette gilotině a byla propuštěna na svobodu, což vedlo k celoživotnímu přátelství s markýzem a jeho rodinou.
V létech 1799 až 1802 vykonával funkci guvernéra Virginie. Hned v druhém roce volebního období se musel vypořádat se vzpourou otroků. Ovšem životní úkol ho čekal roku 1803, kdy byl pověřený dojednáním koupě francouzského území Louisiany. Napoleon ho získal zpět od Španělska a i když toužil po jeho udržení pro Francii, musel připustil, že to není reálné. A tak Robert Livingston a James Monroe dostali nečekanou nabídku, kdy jen místo odkoupení města Nového Orleansu mohli získat celé francouzské území.
Dalším schůdkem v jeho politické kariéře byl post velvyslance v Londýně. Ten vykonával v letech 1804 až 1807. Roku 1806 dojednal s Británií výhodnou smlouvu pro americký obchod, ale president Jefferson ji zamítl. V důsledku tohoto ochlazení vztahů kandidoval Monroe roku 1808 na presidenta s podporou federalistů, ale druhý kandidát Madison byl úspěšnější. Ale i přes tuto rivalitu se stal od roku 1811 ministrem války v kabinetu Jamese Madisona, kdy se zasadil o válku s Británií. S podporou svého předchůdce zvítězil roku 1816 v presidentských volbách. Úspěch sklidil i proto, že federalistická strana se v roce 1812 v očích veřejnosti pro svůj odpor k válce zcela zdiskreditovala a jejich kandidát Rufus King ve volbách zcela propadl.

Presidentem

Na počátku jeho presidentského období musel řešit spor se Španělskem, když generál Andrew Jackson překročil území španělské Floridy, kde byl usídlený kmen Seminolů, který odtud napadal Georgii a přilehlá území na floridské hranici. Spor byl vyřešen odprodejem Floridy Spojeným státům za 5 milionů dolarů a zřeknutí se nároků na území Texasu.
Ovšem do dějin vešel především svým prohlášením, které se nazývá Monroeova doktrína. V prosinci 1823 byl tento dokument předložen Kongresu Spojených států. Jeho obsah byl reakcí na národně-osvobozenecké dění v latinskoamerických zemích, španělských koloniích. Monroe zde vymezil jasný prostor pro působení na dění na starém kontinentě a kontinentu americkém. Tak jak hlásal neutralitu a nevměšování se do sporů v Evropě, stejně tak požadoval, aby se evropské státy nevměšovaly do dění na americkém kontinentu. Pokud ne, mělo to být chápáno jako nepřátelský akt proti Spojeným státům. Nutno dodat, že celý akt byl posvěcený Británií a namířen především proti Španělsku, ale také Rusku, které stále více usilovalo o nadvládu v severním Pacifiku a autorem textu byl John Quincy Adams. Ovšem znění doktríny mělo do budoucna i jiný nádech. V rámci jejího duchu pak ve 20. století začala Unie své aktivní vměšování do dění ostatních amerických států a tím ji v podstatě zneužila.
Jiným důležitým dokumentem z období prezidentské funkce je tzv. mussourský kompromis z roku 1820, kdy bylo stanoveno, aby při přijímání nových států do Unie panovala početní rovnováha mezi státy Severu a otrokářské oblasti Jihu.

Odchod na odpočinek a smrt

Presidentské období skončilo Monroovi roku 1825 a po odchodu z úřadu žil na svém sídle u Monroe Hill ve Virginii, ale pro mnohé dluhy jej musel odprodat. Po smrti své ženy roku 1830 odešel ke své dceři do New Yorku. Zde zemřel 4. července na Den nezávislosti, a to jako již třetí bývalý president USA.
Jeho postoj k otroctví a původním obyvatelům byl obdobný jako u jeho předchůdců. Věřil tomu, že otroctví nemá budoucnost, je nutným zlem a dědictvím po britském koloniálním období. Zasazoval se o to, aby černí otroci byli vykupováni a deportováni do Liberie na území, které patřilo americké kolonizační společnosti (ACS).
Během jeho úřadu byly do Unie přijaty státy Mississippi (1817), Illinois (1818), Alabama (1819), Maine (1820) a Missouri (1821).

 

nahoru