Warren Gamaliel Harding
| 29. americký president | |
| narozen : | 2. listopadu 1865 |
| zemřel : | 2. srpna 1923 |
| funkční období : | |
| 4.3.1921 - 2.8. 1923 | |
| politické zařazení : | |
| Republikánská strana | |
Winniho Marionská hvězda
Warren, v dětství nazývaný „Winnie“, pocházel z protiotrokářsky smýšlející rodiny usazené v Ohiu v městečku Caledonia. Otec byl lékař, matka porodní asistentka. Když bylo Winniemu 11 let, zakoupil jeho otec podíl v místních novinách s názvem Caledonia Argus, což chlapci dalo budoucí inspiraci. Po ukončení univerzity se stal učitelem a zároveň se sám vrhl do víru žurnalistiky a stal se spolumajitelem upadajícího novinového plátku v Marionu, městečku, kam se rodina nedávno přestěhovala. Ale protože na rozdíl od kolegů měl republikánské smýšlení, rozhodl se po volbách roku 1884 partnery vyplatit a jako jediný vlastník je orientoval jasně republikánským směrem. A jelikož se mu dařilo a s růstem populace Marionu stoupal i náklad novin a zisk Marionské hvězdy, Harding bohatl a začal investovat. Velkou podporu našel ve své budoucí ženě Florence, o pět let starší rozvedené učitelce klavíru a dceři vlivného místního podnikatele, s kterým však měl Harding dlouholeté rozepře. Ani to nezabránilo jejich sňatku roku 1891. Jejich manželství však zůstalo bez potomků.
V roce 1897 úspěšně vstoupil do politiky, když se dostal do ohijského senátu. Jelikož mu nechybělo charizma, výřečnost a tíhl k populizmu, brzy začala jeho hvězda stoupat vzhůru. Nikdy nedosáhl na post guvernéra (v letech 1904-1906 byl jeho zástupce), ale o jeho podporu stály vždy nejrůznější křídla Republikánů. V době krize v Republikánské straně stál za oficiální kandidátem Taftem. Hardingův postoj konzervativního, ale umírněného Republikána mu v roce 1914 vyneslo vytoužené křeslo ve federální Senátu Spojených států.
Zde se ukázal jako přizpůsobivý politik, vynikající řečník a lídr strany, který se však vyhýbal hlasování o klíčových věcech. Hlasovací práva žen sice podporoval, ale hlasování se nezúčastnil. Zpočátku byl odpůrce zavedení prohibice, neboť on sán rád popíjel, ale přizpůsobil se požadavkům strany. Jeho budoucím trumfem se stalo zásadní odmítnutí ratifikace Versaillské dohody. Tím se stal jedním z hlavních oponentů dosavadního presidenta, v té době již vážně nemocného člověka.
Do Bílého domu
Jeho cesta do nejprestižnější funkce Spojených států však nebyla vůbec jednoznačná a snadná. Velká část Republikánů uvažovala o nominaci bývalého presidenta Theodora Roosevelta, ten však v roce 1919 nečekaně zemřel. Zájemců o presidentský post bylo mezi Republikány víc než dost a Harding rozhodně nepatřil mezi favority a podle toho vypadaly i jeho naděje na nominaci. Avšak jeho volební heslo „návrat k normálu“ běžné Američany oslovilo. Navíc byl znám svým smířlivým postojem ke kompromisům a stával se tak pro Republikány stále zajímavějším. V jeho stoupající oblíbenosti hrála jistou roli i jeho žoviálnost a obdiv u žen.
Jeho protikandidátem Demokratické strany v hlavním kole voleb byl James M. Cox a stejně jako Harding měl zkušenosti ze žurnalistikou. Cox si za svého kandidáta na vicepresidenta zvolil vycházející hvězdu Demokratů F.D. Roosevelta. Jenže Harding vedl masivní kampaň ze své domoviny v Marionu a soupeře jasně porazil.
Období jeho úřadu se přes jeho veškeré přehnané sliby stalo (po jeho smrti) symbolem zkorumpovaného úřadu. Vedle schopných mužů, z nichž dva se stali budoucími americkými presidenty, si do Bílého domu přivedl i lidi nižších kvalit, zvaný "Ohijský gang", neboť to byli lidé, kteří se z Hardingem znali ještě v době, kdy politicky působil v Ohiu. Ti však měli jiné přednosti - hrávali s presidentem po večerech poker a popíjeli whisky. V době prohibice. A Hardinga pramálo zajímalo, odkud se alkohol bere, byť bylo jasné, že jedině z černého trhu. Taková tolerance porušování zákona o prohibici však nahrávala výhradně stále sílícímu podsvětí.
V oficiální politice však sbíral úspěch. Snížil státní agendu a daně, zvedl cla, prosadil tvrdší protiimigrační zákon na základě kvót (Johnsonův zákon), kterými se v podstatě dodnes Spojené státy řídí. Netajil se odporem k segregaci a už při svém zvolení prohlásil že, není demokracie bez skutečné rovnosti mezi bílými a černými. V roce 1922 se jeho úřad zasadil o důsledné dodržování osmihodinové pracovní doby, která byl již běžně rozšířená i v ocelárnách, kdy její majitelé museli ustoupit od běžných dvanáctihodinových směn. Dalším krokem bylo, že se do praxe začaly zavádět benefity pro zaměstnance, jako pojištění, levné stravování či placené dovolené.
Přestože on sám byl odpůrce rasizmu (a možná právě proto), ještě nedávno skomírající Ku-Klux-Klan, který se maskoval jako vlastenecká organizace, se od konce války během pěti let rozrostl z pěti tisíc členů na milion, což začal být problém nejen na Jihu, ale třeba i vzdáleném Oregonu. Tím dalším byla ignorace zákonu o prohibici, kdy údajně sehnat si v jakémkoliv baru ve Spojených státech alkohol zabralo sova několik minut. Právě do tohoto období zapadá vzrůst moci Al Caponeho.
V polovině roku 1923 zahájil kampaň po Spojených státech. Cestu započal na Aljašce, ale už zde se mu udělalo nevolno. Cesta pokračovala do San Francisca, kde se jeho stav zhoršil. Druhého srpna na večer mu jeho žena předčítala z knihy, když zcela tiše a nečekaně zemřel. Co bylo příčinou smrti se dodnes nepodařila zcela přesvědčivě podložit, z největší pravděpodobností to byl infarkt, některé zdroje tvrdí, že otrava jídlem a konspirátoři mají za to, že v tom jídle či pití byl přimíchaný jed od jeho milované ženy, která už nemohla trpět jeho aférky s ženami a bála se toho, že by mohl její manžel čelit za svého života obvinění z korupce. Napomohla tomu i tím, že zakázala provést pitvu.
Veřejně byly známy jen dva milostné románky tohoto presidenta a z jednoho z nich vzešla nemanželská dcera, kterou však do konce života zapíral. Teprve moderní testy DNA prokázaly, že Elizabeth Ann Blaesingová byla jeho dcera z mimomanželského lože s Nan Brittonovou.
Po jeho smrti vzešla na povrch spousta skandálních věcí jeho kabinetu, většinou týkající se korupce, rozkrádání státního majetku a nakonec i spolupráce s kriminálním prostředím. Hardingův laxní postoj k vlastnímu úřadu, svým přátelům, které zahrnul funkcemi, i přehlížení mnohého nekalého, co mohl přinejmenším tušit, ho pravidelně v hodnocení presidentů Spojených států řadí mezi ty nejhorší. I když si některé jeho administrativní kroky takové hodnocení jistě nezaslouží.
Zesnulý president Harding se nechal pohřbít tam, kde prožil největší kus svého života a kde se cítil nejlépe. V Marionu, nejprve na místním hřbitově, později mu ze celostátní sbírky občané Marionu nechali postavit hrobku, kde později po jeho boku spočinula i jeho žena Florence (†21.11. 1924)
nahoru
