Benjamin Harrison
| 23. americký president | |
| narozen : | 20. srpna 1833 |
| zemřel : | 13. března 1901 |
| funkční období : | |
| 4.3.1889 - 4.3. 1893 | |
| politické zařazení : | |
| Republikánská strana | |
Presidentův vnuk
Jeho předkové měli zvučné jméno, ať již to byl jeho dědeček William Henry Harrison, nebo otec tohoto presidenta, taktéž Benjamin Harrison, který se podepsal pod nezávislost Virginie.
Dostalo se mu kvalitního vzdělání. Již roku 1853 se oženil s Caroline Scottovou a přestěhovali se do Indianopolis.Po ukončení práv a přijetím do právnické komory a započal praxi v kanceláři Johna H. Raye. Do Republikánské strany vstoupil záhy po jejím vzniku. Roku 1858 si se svým společníkem otevřeli vlastní advokátní kancelář.
Roku 1862 byl u zrodu dobrovolnického pluku v Indianě a bez vojenských zkušeností započal svoji kariéru jako plukovník, počátkem roku 1865 získal hodnost brigádního generála.
Jeho politická kariéra se začala pevně rýsovat v roce 1880, kdy byl zvolen do Senátu pro období 1881 až 1887. Hájil konzervativní republikánské křídlo, zastával názor, že Afroameričanům je třeba dát dostatek vzdělání, že to je jejich skutečné osvobození z jha otroctví.
Roku 1888 přijal nominaci na presidenta Spojených států a díky populistické kampani, kdy se zaměřil především na voliče Severu, porazil dosavadního presidenta Glovera Clevelanda.
Pan Neoblíbený
Za jeho úřadování získal na vrcholu tzv. stříbrný standard v měnové politice. Taktéž mu bylo vyčítáno nepříliš šetrné zacházení s příjmy daňových poplatníků a při prosazování zákonů v Kongresu se mu také příliš nedařilo.
V indiánské politice pokračoval ve stopách svého předchůdce a stejně tak nešťastně. Původní Američané vztah k půdě neměli a bílí spekulanti ji od nich skupovali. Navíc se roku 1890 odehrál masakr u Wounded Knee, kdy odzbrojené domorodce, kteří zde pořádali náboženský sněm, rozstříleli američtí vojáci kanony a bezbranné prchající doráželi střelbou z pušek. Většina obětí byly ženy a děti, neozbrojené a polovyčerpané. Mnohé byly usmrcené tak, aby jediným výstřelem byla zabita žena i její dítě v náruči. Nelson A. Miles, nadřízený velícího plukovníka Jamese W. Forsytha, který dorazil na místo o tři dny později, byl z tohoto činu americké armády zděšen a prohlásil, že vojáci museli zešílet. Zbavil Forsytha velení, jenže jeho úsudek a názor byl jen ojedinělou reakcí. Většina společnosti, včetně politiků a novinářů, tento masakr označila za "bitvu", Forsyth byl později povýšen na generála a Milesovy námitky zamítnuty v tom smyslu, že je vůči dřívějšímu podřízenému zaujatý. Téměř sto let trvalo americké společnosti, než tento masakr označila pravým jménem a každý projev o pravdivou prezentaci toho, co se u Wounded Knee stalo buď vládní kruhy bagatelizovaly nebo rovnou cenzurovaly.
V zahraniční politice se Harrison zaměřil především na kontrolu tichomořské oblasti (Americká Samoa) a uvítal puč na Hawaii proti tamní královně. Ovšem anexi těchto ostrovů již nestihl uskutečnit.
Činný byl také v domácí politice, kdy podpořil přijetí hned šesti států do Unie. Roku 1889 to byla Severní Dakota, Jižní Dakota, Montana a Washington, roku 1890 Idaho a Wyoming.
Podařilo se mu prosadit zákon o důchodech, který se mimo jiné týkal i veteránů z občanské války.
Dělnické nepokoje započaly už za jeho předsednictví a s daním souhlasu k nasazením armády, kdy zazněly výstřely a byli mrtví, si na popularitě jen pohoršil.
I přes vnitřní a osobní rozpory ho Republikáni nominovali do volebního boje, pro něj v osobně pohnuté době, neboť jeho žena umírala na tuberkulózu. Jeho dřívější předchůdce, demokratický kandidát Grover Cleveland, mu uštědřil porážku. Harrison se po odchodu z Bílého domu až do konce života věnoval právní praxi v domácím i mezinárodním právu, aktivně se zapojoval do dění v Republikánské straně, kdy aktivně v kampani podporoval republikánského kandidáta Williama McKinleyho.
Stejně jako jeho dědeček i on zemřel na zápal plic.
