Stručná historie anglického osídlení
Dne 29. října Léta Páně roku 1618 zemřel Walter Raleigh, muž bouřlivácké povahy, šlechtic původem, dobrodruh srdcem, milec a dvořan bývalé královny anglické Alžběty (+1603), muž vzdělaný a renesanční, stejně tak člověk velkých snů a tužeb. Nezemřel smrtí přirozenou, kat ho v jeho 66 letech zkrátil o hlavu na základě rozsudku patnáct let starého. Co jediné bránilo k naplnění tohoto trestu, byl podpis následníka Alžběty I., původně skotského krále Jakuba. Ten sira Raleigho upřímně nesnášel a byl přesvědčen, že právě on je tím, koho je pro blaho jeho královské osoby i monarchie nutno držet pod zámkem. S nepodepsaným rozsudkem byl takto sir Raleigh po třináct let držen v Toweru a po neúspěšné výpravě za poklady Orinoka hned po svém příjezdu popraven. Věděl tento alžbětinský dvořan o tom, že v okamžiku jeho popravy se pozvolna naplňuje jeho celoživotní sen a Anglie v zámoří, v Novém světě, buduje své vlastní kolonie? Zajisté ano.
Walter Raleigh roku 1584 prozkoumal pobřeží Nového světa a naléhal na založení anglické kolonie. Když královna Alžběta nakonec myšlence dobrodruha podlehla a roku 1585 mu udělila titul guvernéra Virginie, tak se totiž nová kolonie měla jmenovat - Panenská, dal tento dvořan vypravit flotilu určenou na prozkoumání a osídlení nově zabraného anglického území. Ale sir Raleigh se výpravy sám nezúčastnil, královna mu to nedovolila. Tu vedl jeho bratranec Grenville, který sice výpravu změnil v korzárské plenění ve španělských osadách, ale cíle dosáhl a založil první anglickou osadu na ostrově Roanoke. Ale kruté a povýšené jednání s domorodci dovedlo tuto první kolonii do záhuby. Ani o dva roky později nebyla další výprava úspěšná a po roce 1588, kdy Anglie svedla válku o přežití se Španělskem, zájem o zámořské osídlení upadl.
V době věznění sira Raleigho, konkrétně roku 1607, založili angličtí kolonisté v Nové zemi, ve Virginii, osadu Jamestown. Jeho první osadníci patřili mezi vrstvu gentlemanů, dobrodruhů i zlatokopů, rozhodně ne farmářů. Tvrdý přístup guvernéra Johna Smitha se jim pranic nelíbil, ale osadu udržel při životě. Jeho romantický vztah se vznešenou domorodkyní Pocahontas se stal legendární. Když tento muž kolonii opustil, znamenalo to pro osadníky hluboký pád a boj o přežití. Avšak díky střelným zbraním a nápaditému Johnu Rolfovi přežili. Ten zavedl pěstování tabáku ve velkém, oženil se s Pocahontas a přežívající osady změnil v most do Nového světa pro nové přistěhovalce.
Osudy kolonií byly rozmanité. Sdružovaly se pod jistou ideou či majetkovými právy. Vedle tabákové Virginie vznikla mnohem severněji osada Plymouth v oblasti zvaná Nová Anglie. Tuto kolonii založili roku 1620 členové náboženského hnutí puritánů, kteří nesouhlasili s oficiální církví ve své původní vlasti. Podobně se roku 1632 stala kolonie Maryland asylem pro katolíky. Kolonie patřila Georgemu Calvetovi, tedy lordu Baltimorovi, který byl přítelem krále Jakuba a kolonie nesla jméno královny Marie. Avšak již roku 1649 vyhlásila kolonie náboženskou svobodu.
V soukromých rukou stanulo i území dnešních států Severní a Jižní Karolíny, někdy k roku 1662. Zvláště ta jižní se později stala ikonou otrokářství. V polovině 18. století vznikla Georgie, a to jako nárazníkové pásmo proti Španělům usídlených na Floridě.
I v Nové Anglii rostly rozmanité kolonie. Například roku 1629 Massachussets. Tato kolonie založena obchodníky se chovala velmi sebevědomě a politicky nesnášenlivě (oficiálním náboženstvím zde bylo puritánství). Násilím si přidružovala i okolní osady, roku 1692 i výše zmíněný Plymouth. S korunou o tato svá pochybná práva často sváděla politický boj.
Roku 1636 založili umírněnější puritáni kolonii Connecticut. A z podobného odporu proti despotické oligarchii v Massachussets vznikly ve stejném období kolonie New Hampshire a Rhode Island, který se později stal vzorem demokracie a náboženské snášenlivosti.
Osídlování vyvolené země se neobešlo bez závažných střetů s domorodci. Virgiňany z Jamestownu ještě zachránil sňatek mezi Johnem Smithem a Pocahontas, jejíž otec nad osadníky držel ochrannou ruku. Po jeho smrti vyhlásil nový náčelník Powhatanů, bratr předešlého, nesmiřitelnou válku s kolonisty. Opechancanougha zemřel 1646 a jeho smrtí byl zlomen i odpor Powhatanské federace a po roce 1677 tito domorodci přijali kompromis, kdy se jednotlivé kmeny přesídlily do zvláště vyhrazeného území - rezervace. Ale to už z tohoto kmene zbyl jen stín.
zvětšit do nového okna
Ne jinak se odvíjela situace v Nové Anglii. Zde se osadníci Connecticutu střetli s federací domorodých kmenů vedených bojovnými Pequoty. Na straně kolonistů stanulo jen několik málo kmenů, například Mohegáni (nezaměňovat s Mohykány) a váhavě se připojili i Narragansettové. Válka v letech 1636 až 1638 skončila pro Pequoty tragicky. Kmen byl fakticky vyhlazen a zlikvidován, z vetší části vyvražděn, ten zbytek rozprodán do otroctví a jeho spojenci vyhnáni ze svých území. Kmeny již v předešlém desetiletí zdecimovala epidemie neštovic, takže z původně osmitisícového kmene přežilo jen několik stovek. Zbývající se dostaly do područí příbuzných Mohegánů, kteří je zpočátku využívali jako otroky. Nelidské zacházení popudilo i bílé osadníky. Jejich náčelník Uncas, věrný spojenec osadníků, válčil s anglickou podporou mezi roky 1643 až 1645 proti Narragansettům a v létech 1675-1678 ve válce krále Filipa, jak kolonialisté nazývali Metacoma, náčelníka wampanoagské konfederace, podporovali Angličany. Novým nebezpečím pro domorodce se totiž stalo to, že část původních obyvatel přijala křesťanství a snažila se žít v souladu s bílými kolonisty a také to, že osady se rozrůstaly na úkor lovného revíru domorodců, byť mnohdy legálně nabytého. Největší obětí této války se stali Narragansettové, kteří byli od puritánu do konfliktu záměrně zataženi. Většina z nich ve válce zahynula, přeživší byli prodáni do otroctví. Kolonisté i přes počáteční překvapivý úspěch Metacoma zvítězili a ten samotný zemřel roku 1676 rukou indiánského spojence Angličanů. Vyhlazovací válka měla takový účinek, že kolonisté měli od větších hrozeb ze strany domorodců na sedm desetiletí klid.
vlevo: území londýnské a plymouthské společnosti
vpravo: Nové Nizozemí a Nové Švédsko
Mezi puritánskou Novou Anglií a otrokářsky se vyvíjející Virginií a Marylandem stála ještě další skupina osad. Jihozápadně od novoanglických osad téměř po Maryland totiž vzniklo území nikoho. Stalo se to v důsledku soupeření dvou obchodních společností - londýnské a plymouthské. Londýnská společnost vlastnila patent na osídlení Nového světa mezi 34 až 41 rovnoběžkou, zatímco konkurenční plymouthská od 38 po 45 rovnoběžku. Navíc se musely obě společnosti zavázat, že mezi nimi bude 100 mil (160 km) neutrální pásmo. Toho využili Holanďané, již roku 1613 postavili první osadu, roku 1621 založili společnost pro osídlení Ameriky a roku 1624 město Nový Amsterodam. Brzy se stalo největším střediskem v této koloniální oblasti. Ale jejich vztahy s domorodci patřili k nejhorším, s výjimkou těch, co sídlili na severu, Mohykány a Irokézi, naopak s kmeny na jihu - Lenni Lenapy, Esopsi a dalšími - vedli neustálé války. Roku 1638 se objevil další rival, tentokrát Švédi, kteří začali osídlovat oblast podél řeky Delaware a vklínili tak svoji kolonii mezi Nové Nizozemí a Maryland. Vzhledem k tomu, že prostí osadníci švédského a finského původu žili v podobném souladu s přírodou jako původní obyvatelé kontinentu, jejich vztahy patřily k těm nejlepším. Ale Nové Švédsko mělo krátký život. V roce 1655 jej obsadili Holanďané, kteří sami roku 1664 podlehli invazi Angličanů a kolonie se dostaly do jejich područí. Anglický král Karel II. tato území daroval svému bratru vévodovi z Yorku, který se později stal jeho nástupcem jako Jakub II. Ten oddělil část dobytého území pro své oblíbence, to se počalo nazývat New Jersey.
K původním koloniím patří i Pensylvánie, která nese jméno po Williamu Pennovi, vůdci kvakerské sekty. Koruna dlužila otci tohoto muže velkou sumu peněz, roku 1681 získal Penn náhradou rozlehlé území západně od New Jersey a došel dohody s kmenem Delaware, že za odstoupené území nikdy proti nim nepozvedne zbraň. Tento slib dodržel.
Největším konkurentem Anglie v osídlování severoamerických končin se stali Francouzi. Při ústí Svatého Vavřince vybudovali několik měst a pevností, jako Quebeck (1608) a Montreal (1642), další po toku Mississippi a nakonec v Mexickém zálivu významný obchodní přístav Nový Orleans (1718). Obě království k svým záměrům využívala i nevraživost mezi Irokézi a ostatními, převážně algonkinsky mluvícími sousedy. Irokézská liga v tzv. Bobřích válkách v druhé polovině 17. století vytlačila své nepřátele z oblasti Velkých jezer a tím si uvolnila nemalý prostor pro lov bobra - hlavní obchodní artikl s bělochy. Pro ně vydobytá a fakticky opuštěná území prodávali případným bělošským kolonistům, což později umožnilo bílým osadníkům osídlit pobřeží Ohia.
Irokézové vystupovali často jako spojenci Angličanů a mnohdy bojovali na jejich straně, ale roku 1701 uzavřeli s Francouzi neutralitu. Nepřidali se později ani k válkám náčelníka Pontiaka.
Toto povstání následovalo po konci války sedmileté, kdy Francie ztratila veškeré severoamerické pevninské kolonie, tedy jak Louisianu, tak i Kanadu. Algonkinští indiáni patřili převážně k protivníkům Británie, proto náčelník Ottawů Pontiac vymyslel odvážný plán, jak dostat Brity z Ameriky. Rozhodl se nejprve dobýt všechny pevnosti a pak zaútočit na nechráněná města. K jeho povstání se přidali mnohé algonkinské kmeny a každý z nich měl za úkol dobýt nějakou pevnost, a to tak, že měli použít lsti a pod nějakou záminkou si umožnit vstup do pevnosti. Jelikož žádná velká válka s domorodci dlouho neproběhla, neměli velitelé pevností důvod k větší ostražitosti, což se jim mnohdy vymstilo.
Během několika měsíců měl Pontiac v rukou osm pevností, jen ta jedna důležitá odolávala, což byl Detroit. Pozdější britské vojenské úspěchy, vyjednávání i fakt, že Pontiac nikdy Detroit nedobyl, nakonec vedlo v roce 1764 k uzavření míru.
Ale tento konflikt odkryl několik důležitých věcí. Nespokojenost kolonistů se zámořskou vládou, že pojem spojeneckých domorodců a nepřátel přestal mít význam, což vedlo ze strany bělošské populace kolonistů až k agresivním a bezohledným útokům na domorodce bez ohledu na jejich postoj. To pochopitelně vyvolalo i nenávistnou odezvu na straně původních obyvatel, kteří bělochy nikterak nešetřili. Britská koloniální správa si tyto fakta uvědomovala, a proto vydala velmi nepopulární nařízení o zákazu kolonizace území nacházející se za Appalačskými horami (tzv. Královská proklamace), což byl jeden z hlavních důvodů vypuknutí revolty kolonistů.
Nic nemohlo rozlítit vlastenecky naladěné osadníky víc než to, že území za apalačskými vrchy koruna připojila ke Kanadě. Jenže ani místní úřady nedokázaly účinně zabránit živelnému obsazování území na západní straně hor v budoucích státech Tennessee, Kentucky a Ohio tzv. hraničáři. A dalším důvodem pro nespokojenost se staly daně a clo, a to takové, které byly nepopulární a speciálně tvořené pro americké kolonie. Ty novoanglické to pociťovaly mnohem silněji než na Jihu, zde však nastal jiný problém, a to, že pěstování plodin na plantážích se stávalo nevýnosným podnikáním. Výkupní ceny, které pevně kontrolovali britští obchodníci, byly nízké, majitelé plantáží si museli na provoz svého podniku nutně půjčovat u britských bank. Zadlužení Jihu se stávalo přímo alarmující.
Pocit křivdy a útlaku však měli v sobě všichni obyvatelé kolonií především proto, že žádný zákon s nimi nebyl projednáván a kolonisté by rádi viděli v britském parlamentu svoje zástupce, což jim nikdy nebylo umožněno. Parlament hájil daně tím, že je nutno výdajů pro nedávný konflikt s Francií a jejími spojenci a také že je nutné financovat britskou armádu, která i po vítězné Sedmileté válce čítala v koloniích sílu o 10 000 mužích, kdy třetinu nákladů hradili kolonisté. Mělo být na jejich sněmech, jak toho chtějí dosáhnout, ale místní parlamenty tuto výzvu bojkotovaly.
Britský parlament tedy roku 1765 vydal zákon o kolkovném, kdy příjmy měly financovat vojsko v koloniích. Mechanismus výběru byl prostý. Jakákoliv tiskovina, úřední doklad a noviny musely být opatřeny kolkem. Pro nevoli a bojkot dováženého zboží z Británie nakonec parlament téhož roku odvolal.
Další pokus o zavedení daní v roce 1767, tentokrát na sklo, porcelán a čaj skončil v Bostonu v prosinci 1773 výslovně rebelií, kdy kolonisté naházeli do moře 343 beden s čajem. Clo na čaj zůstalo od roku 1770 posledním clem pro kolonisty, a to spíše jen symbolickým. Tato rebelie než význam finanční měla spíše význam jako projev amerického patriotismu a protestu.
Bostonský přístav byl uzavřen, britské úřady zavedly stanné právo a město mělo nahradit škodu. Příštího roku se sešel I. kontinentální kongres ve Filadelfii, který žádal urovnání a smír s mateřskou zemí. Král Jiří III. jejich výzvu odmítl vyslyšet a tím dal nechtěně prostor radikálům, kteří volali po ozbrojeném odporu. První střet v dubnu 1775 u Lexingtonu zažehl nenávratně revoluci. Ozbrojené milice vyháněly z úřadů královské zástupce, měnily se ústavy jednotlivých států tak, aby se zrušilo jho kolonií a ty byly pozvednuty na nezávislé státy.
Po opětovných neúspěšných jednáních s králem, který všechny rebely prohlásil za vlastizrádce, došlo nutně 4. července 1776 k prohlášení o nezávislosti. I přes britskou početní převahu a mnohá vítězství se pro Británii stávala válka s koloniemi zátěží, zvláště když se proti nim obrátila vojska Francie, Španělska a Nizozemí. V říjnu 1781 dosáhla americká a francouzská vojska rozhodného vítězství nad generálem Cornwallisem a jeho kapitulaci. Britové rezignovali a počali vyklízet přístavy. Roku 1783 dosáhli Američané svobody i na diplomatickém poli, uznání svéprávného a samostatného státu.
Ať důvody jednotlivců či uskupení pro vstup do otevřeného konfliktu s mateřskou zemí byly jakékoliv, tak jako ve většině revolučních projevů se k moci dostali radikálové, zůstávaly třecí plochy značné. Pohled federalistů na centralizovaný stát a demokratických republikánů, kteří upřednostňovali volný svazek mezi státy, se lišil. Situace si nakonec vyžádala najít kompromis a přijetím ústavy stmelit státy do svazku, který byl efektivní, zaštítěný federálním shromážděním (Senátem) a hlavou státu (presidentem). O tom, jaká panovala představa politiků ve směřování a vývoji Spojených států amerických je popsáno v jednotlivých kapitolách věnovaných americkým presidentům.
