Lynč či lynčování je další smutná kapitola historie Spojených států, i když pochopitelně různé formy lynčování nalezneme po celém světě napříč stoletími. V USA je tento jev spojen především s rasismem, stal se reakcí lidí, kteří se nesmířili s porážkou Jihu a rovnoprávnosti černé rasy s bílou rasou. Aspoň tak tomu zpočátku bylo. KuKluxKlan nehodlal připustit, že někteří Afroameričané nejen nabyli svobody, ale že jsou i politicky a veřejně aktivní. Proto tyto lidi v lepším případě zastrašili, v horším případě se s nimi vypořádali formou lynče - veřejnou popravou, provedenou však inkognito, aby odsouzený (nejčastěji k smrti pověšením a mužům se pro akt ponížení stáhly kalhoty) posloužil jako jasný varovný signál pro ty, co by se chtěli chovat stejně jako ten odsouzený.
Jenže první KuKluxKlan byl na Jihu rozprášen a místo něj nastoupily zákony segregace. Z lynčování se nyní nástroj pro ty, co chtěli vzít spravedlnost do vlastních rukou v podobě samosoudců a katů v jedné osobě a k odsouzení osob stačilo pouhé podezření ze spáchání závažného činu, například vraždy či znásilnění.. Ovšem někdy za pouhou záminku k popravě posloužilo i nedodržení oné neblahé segregace. Pochopitelně ze strany Afroameričanů. To platilo především na Jihu, kde lynč sloužil jako forma zastrašování ze strany bělošské většiny oproti těm, co měli tmavší pleť.
I když se statistiky rozcházejí, dá se objektivně tvrdit, že mezi počátkem 80. let 19. století a rokem 1968 se objetí lynče stalo téměř pět tisíc lidí. Z toho tři čtvrtiny Afroameričanů. V téměř 80% procentech se z těchto necelých pěti tisíc poprav událo na Jihu a z toho přibližně 200 případů byly oběti ženy (150 je věrohodně zdokumentováno). Ve výčtu vykonání poprav lynčováním je na prvním místě Mississippi (581 obětí), následováno Georgií (531) a Texasem (497). Legitimní soudy a federální vyšetřovatelé tyto metody pochopitelně neschvalovali, ale při vyšetřování se museli smířit s faktem, že nikdo nic neviděl a nikoho nepoznal. Pro představu čtenářů, kteří chtějí znát konkrétní příběhy:
Laura Nelson čelila obvinění, že zastřelila šerifa (nebo jeho zástupce), když bránila svého syna. Stalo se tak pro podezření z krádeže krávy, která se měla údajně nacházet na pozemku Nelsonů. Šerif provedl noční výpad a Laura ve zmatku začala střílet. Kráva se nenašla, ale v kůlně bylo nalezeno několik věcí, ke kterým se manžel Laury Austin přiznal, že je ukradl. Byl poslán do státního vězení. Laura a její syn L.D. z místa činu utekly, ale byly zatčeni druhý den, pak putovali do místního vězení. Asi čtyřicítka místních mužů vzala spravedlnost do vlastních rukou, oba zajatce odtáhla z cely za město a na mostě přes North Canadian River, nacházející se zhruba 10 km západně od města, Lauru i jejího čtrnáctiletého syna oběsili. Lauru před smrtí znásilnili. Vina mladého Nelsona spočívala v tom, že matce podal zbraň nebo podle jiných svědectví sám střílel. Místní fotograf George Henry Farnum oba pověšené vyfotil a později tyto fotografie posloužili jako podklad pro pohlednice. Nad nevhodností tohoto činu se tehdy nikdo nepozastavil, přestože již roku 1908 federální zákon takovou praxi zakazoval. Osud posledního příslušníka rodiny Nelsonů tříleté Carrie není přesně znám. Někteří svědci tvrdili, že přežila a postarala se o ni rodina, jiní, že se utopila (byla utopena) v řece.
25. května 1911, Okemah, Oklahoma
Benjamin Pettigrew se i přes svůj původ stal úspěšným pěstitelem bavlny a těšil vážnosti nejen ve své černošské komunitě. Čtveřice bílých Bena a jeho dvě děti (někde se uvádí dcery, jindy syn a dcera) přepadli na cestě, když jeli se svým nákladem bavlny. Bena Pettigrewa zastřelili, jeho dvě děti oběsili či uškrtili a všechny pak přivázali k balíkům bavlny a zapálili. Kouř přilákal ostatní pěstitele bavlny a brzy se pustili do pronásledování pachatelů i se psy. Dva z útočníků chytili a ti byli 26. července 1912 popraveni v Nashville za vraždu. Co přesně odsouzené Georga Sheltona, jeho švagra Johna Baileya vedlo k tomuto činu není jasné, spíše než o lynč se jednalo o loupežné přepadení. Mohli však být i najati jinými, neméně úspěšnými pěstiteli bavlny. Jejich osobnosti byli hodnoceny jako zaostalé a negramotné ve stáří 18 a 24 roků. Toto byl ojedinělí případ, kdy pachatelé lynče stanuli před soudem a byli odsouzeni.
5. prosince 1911, Cliftonu, Tennessee
Mary Turner byla manželka Hazel "Hayese" Turnera. Ten byl odsouzen za drobný delikt, ale podle tehdejšího práva systém umožňoval, aby si takový odsouzený mohl trest odpykat jako nucená pracovní síla. Toho využil jistý Hampton Smith, mladý plantážník, který si takové lidi pronajímal. Byl pouze povinen je ubytovat, zajistit jim stravu a oblek. Jednalo se o novodobou formu otroctví a Smith byl znám svoji hrubou povahou a despotickým chováním k odsouzeným. To vyvrcholilo tím, že jistý Sidney Johnson se tajně vkradl do domu, Smitha zabil a jeho manželku zranil. Johnson po několika dnech pronásledování šerifem padl při následné přestřelce, ale rozzuřený dav si mezitím vyřizoval účty s každým „negrem“, který se se Smithem dostal v poslední době do konfliktu. Své jednání zdůvodňovali tím, že hledají Johnsonovi spolupachatele. Mezi podezřelými, pronásledovanými a lynčovanými byl i Hazel Turner. Osud Mary Turner se zpečetil v okamžiku, kdy se odhodlala svého muže veřejně hájit a zpochybnit obvinění nejen proti němu, ale i celému vyšetřování a pohrozila, že se obrátí na federální vyšetřovací orgány. Rozzuřený dav ji odtáhl k blízkému mostu, pověsil ji za nohy hlavou dolů, polili benzínem. Než ji však zapálil a udělali si z ní střelecký terč (až sto střel v jejím těle), tak ji rozpáraly břicho. Byla totiž v osmém měsíci těhotenství. Dítě usmrtili dupnutím na hlavičku. Mary byla jednou ze 13 obětí davové hysterie po vraždě plantážníka Smithe, na 500 Afroameričanů tehdy z tohoto kraje uteklo v obavách o svůj život. Pozdější vyšetřování nedokázalo najít žádného viníka, i když měli nejméně dva podezřelé.
19. května 1918, Valdosta, Georgia
Maggie Howze, Alma Howze, Major Clark a Andrew Clark spojil osud v osobě neúspěšného zubaře Dr. E.L. Johnstona. Tomu se v praxi příliš nedařilo, tak se vrátil na statky svého otce. V té době již intimně žil s Maggie Howzovou, kterou přesvědčil, aby na farmu přivedla i svoji sestru. S oběma pak udržoval intimní život, Maggie s ním otěhotněla a porodila mu dítě. Jenže mezi černými zaměstnanci byl jistý Major Clark, který i přes její vztah k Johnstonovi k ní projevil náklonost. Zřejmě to přerostlo ve vzájemný vztah a Major Clark požádal Johnstona mladšího, aby požehnal jejich lásce. Ten s tím nesouhlasil a prý později i Majora ohrožoval na životě. Krátce po konfliktu byl Johnstone nalezen mrtev. Šerif odvezl všechny čtyři do vězení, ale ti vinu popírali. Proto přikročili k brutálnímu způsobu mučení a mladému Majerovi (někdy je uváděno, že to byl Andrew) drtili varlata ve svěráku. Ten se jim podle jejich představ přiznal ke spiknutí za účelem zabít doktora. Podle pozdějšího vyšetřování NAACP (National Association for the Advancement of Colored People, lidskoprávní organizace zaměřena na ochranu Afroameričanů) nebyl zástupce šerifa spoután maskovanými muži a donucen odevzdat klíče vězení, jak tvrdil, ale spolupracoval. Z města vyjelo 18 automobilů účastníků lynče, v jednom voze seděli oběti. Na blízkém mostě jim dali smyčku kolem krku, druhý konec připevnili k mostní konstrukci. Maggie protestovala, že se smrtí doktora nemá nic společného, ale někdo z davu ji nejprve hasákem vyrazil zuby, přerazil čelist a rozbil lebku. Její sestře Almě se při popravě podařilo zachytit okraje mostu a dav se bavil tím, jak jí docházely síly, než zemřela. Zmocněnci z NAACP uzavřeli vyšetřování s negativním výsledkem a podpory se jim nedostalo ani od guvernéra. Maggie a Majorovi bylo v době smrti 20 let, Almě 16 a Andrewovi 15.
20. prosince 1918. Shubuta, Mississippi
masakr v Elaine je označován za otevřený násilný rasový konflikt ve Spojených státech. V okrese Phillips došlo k tradiční schůzce organizovaných dělníků z plantáží v místním kostele. Cílem bylo dosáhnout lepších plateb za práci na bavlníkových plantážích. Dostali se do konfliktu se zástupci plantážníků, z nichž nejméně jeden zemřel. Následně město Elaine zachvátila hysterie. Někteří prohlašovali, že černí chtějí město obsadit a ovládnout i s celým krajem. Afroameričané se stali cílem bezuzdného vraždění bez ohledu na věk a pohlaví. Ohrožení dělníci se snažili bránit i se zbraní v ruce, pět bělochů zemřelo v přestřelkách. Kolik bylo mrtvých na straně Afroameričanů se dodnes přesně neví, čísla se pohybují od 100 až po více než 200 obětí, extrémně i 800, část byla oběšena. Na straně bílých útočníků stanula i armáda, která zde měla oficiálně ukončit násilí a zřídit pořádek, neboť konflikt byl označen za vzpouru. Následně bylo 73 černých mužů obviněno z vraždy a 12 odsouzeno k smrti. Rozsudek nebyl nikdy naplněn, neboť Nejvyšší soud roku 1923 zpochybnil objektivnost předešlých soudů a odsouzené propustil.
30. září - 1. října 1919. Elaine, Arkansas
Rosewoodský masakr se udál o tři roky a čtvrt později na severozápadní Floridě. Městečka Rosewood a Sumner stála blízko sebe, obě čítala kolem 300 obyvatel. Rozdíl byl v tom, že Rosewood se postupně osídlil výhradně černým obyvatelstvem, Sumner bělochy. I tak mezi nimi panovaly vyvážené vztahy. Až do okamžiku kdy na Nový rok byla jistá Fannie Taylor, mladá žena ze Sumneru, přepadena, zbita a snad i znásilněná, podle jejích slov černochem. Shodou okolností v téže oblasti hledali uprchlého černošského trestance Jesse Huntera. Šerif Walker pojal podezření, že přepadení má na svědomí právě on a jal se ho hledat. Avšak rozzuřený bílý dav došel k závěru, že jistý Aaron Carrier, který pracoval u Taylora, uprchlíkovi pomohl. Mladého muže chytli a mlácením nutili k přiznání. Zachránil ho šerif Walker, který prohlásil, že ho dorazí, ale místo toho ho odvedl do vedlejšího města pod ochranu tamějšího šerifa. Walkerovi došlo, že skupinu o přibližně 400 zběsilých mužů i z dalekého okolí nemá šanci uklidnit. Zvláště když se do toho zapojili členové KuKluxKlanu z dalekého Gainesville.
Další obětí davu se stal kovář Sam Carter, kterého někdo z davu nečekaně zastřelil. Pak jeho tělo zohyzdili. Když se nabažili, zaútočili na dům Sarah Carrierové, kde se ukryl její syn Sylvester a dalších 25 lidí, většinou dětí. Sylvestra bílí nesnášeli, choval se málo pokorně, živil se jako lovec kožešin a učitel hudby. Sarah se snažila dav uklidnit, když vešla na verandu a promlouvala k nim. Někdo ji zastřelil do hlavy. Při následující přestřelce zahynul i Sylvester a dva bílí útočníci, děti unikly zadním východem a skryly se v lese. To se již psal 4. leden. Unikl i druhý syn Sarah James. Dav ho později vypátral a lynčoval. Jenže násilí eskalovalo. Podle slov jedné z přeživších se přespolní běloši podivovali, že „ti negři z Rosewoodu si nějak dobře žijí.“. Hysterie zachvátila velkou část Floridy a zvětšující se bílý dav tedy napadl celé městečko. Osobní obrana Afroameričanů byla v rozporu s jejich myšlením. V noci z 5. na 6. ledna podnikli agresoři útok na městečko. Většina obyvatel se zachránila. Útočnici zapálili kostely i budovy. To pokračovalo i příští den. Jediný dům, který zůstal stát byl místního bílého obchodníka Johna Wrighta. Naštěstí netušili, že ukryl mnoho Afroameričanů ve svém domě. I další běloši se odvážili vzdorovat davu. Místní holič odmítl vydat svoje zbraně pro toto nesmyslné zabíjení, majitelé menší železniční přepravní společnosti z blízkého města pomohli dopravit uprchlé do bezpečí. Vdovu po Samu Carterovi zachránil pošťák. Bohužel však šerif Walker, i když s běsněním nesouhlasil, situaci podcenil a odmítl povolat vojsko i národní gardu. 7. ledna se menší část útočníků vrátila, aby dokončila svoje žhářství na zbývajících dvanácti domech.
Oficiálně je celkově uváděno 6 mrtvých Afroameričanů a dva bílí, fakticky podle svědectví zůstalo po útoku a následném skrývání na 24 mrtvých. Aaron a jeho žena Mahulda Carrierovi se Rosewoodu nikdy nevrátili, stejně jako ostatní dřívější obyvatelé. Město zpustlo a zaniklo. Následující porota, která incident vyšetřovala, nenašla dost důkazů proti viníkům. Přes tyto otřesné události se jimi tisk téměř nezabýval, celý příběh byl po desetiletí přenášen ústní tradicí a tajně, většina dřívějších obyvatel Rosewoodu si změnila příjmení. Teprve v roce 1994 došlo k odškodnění obětí masakru. Fannie Taylor si celý příběh o napadnutí černochem vymyslela. Chtěla tak zakrýt fakt, že se nepohodla se svým tajným milencem a ten ji zmlátil.
1. ledna - 7. ledna 1923, Rosewood, Florida
Rodina Lowmanů se živila jako drobní farmáři a příležitostně tajně pálili whisky. V době prohibice, tedy porušovali zákon. Stejně jako tisíce dalších Američanů. Ale Lowmanové měli tmavou pleť a k jejich smůle žili v Jižní Karolíně. Ovšem ani samotné pálení nelegálního alkoholu by místní obyvatele nevedlo k tomu, aby zlynčovali celou rodinu. Samotná hlava rodiny Sam Lowman se v době incidentu nenacházel doma, věnoval se pašování alkoholu, podle vlastních slov šel pro jídlo do mlýna. Šerif Aiken County Henry Hampton Howard se rozhodl, že zbývající členovy rodiny přichytí při pálení whisky a rozhodl se pro přepadovou akci. 25. dubna 1925 se vypravil spolu se třemi zástupci k farmě rodiny Lowmanů a provedl přepad. On a ani jeho muži nebyli nijak označeni (symboly úřadu šerifa). V té době se v domě či u něj nacházela Annie Lowman, manželka Sama Lowmana, její děti Bertha a Demon a její synovec Clarence Lowman. Annie muže neznala a ve strachu nařídila dceři, aby se schovala do domu, ale šerif Howard děvče uchopil a pažbou pistole ji udeřil do obličeje. Annie v návalu zuřivosti popadla poblíž ležící sekyru, rozmáchla se a poranila zástupce šerifa Robinsona. Ten několikrát z bezprostřední blízkosti vystřelil a Annii na místě zabil. Bertha začala v zoufalství křičet, což zaslechli oba muži pracující na poli. Oba popadli zbraně, které měli ukryté v kůlně a prostříleli se do domu, odkud opětovali palbu. V krátké přestřelce zabili šerifa Howarda, Berthu poranila kulka do hrudi, pak se vzdali. Žádný tajně pálený alkohol nebyl nalezen. Šerif Howard zemřel střelou do zad a zlé jazyky tvrdily, že využil příležitosti jeho zástupce Robinson, který se chtěl oblíbeného šéfa zbavit. Pozdější smrt Lowmanových potřeboval k tomu, aby se zbavil případných nepohodlných svědků.
Clarence a Demon dostali trest smrti, Bertha doživotí a Sam Lowman, který byl o několik dní později chycen, byl odsouzen ke dvěma letům tvrdých prací za nelegální pašování alkoholu. N.J. Frederick z Columbie, jeden z mála praktikujících černých právníků v Jižní Karolíně, podal odvolání k rozsudkům Clarence, Demona a Berty k Nejvyššímu soudu SC a uspěl. Dne 7. října 1926 soud osvobodil Demona Lowmana a předpokládalo se, že druhý den bude osvobozující rozsudek vznesen nad Berthou a Clarencem. To se již nestalo. Věznici v Aikenu, kde Demon i oba zatím odsouzení trávili noc, přepadli členové KuKluxKlanu. Před touto akcí vypnuli v městě proud a údajně pod pohrůžkou donutili nového šerifa Robinsona k vydání vězňů. Ty převezli do nedalekého lesa. Clarence střelili pod bradu, Demona a Berthu zabili výstřelem na hruď. Oba chlapci zemřeli okamžitě, ale Berthu kulka nezasáhla dostatečně smrtelně a snažila se z místa v zoufalství odplazit. Šerif Robinson, který se podle pozdějších neoficiálních svědectví popravy zúčastnil, ji vzápětí usmrtil střelou za levé ucho. Bertha zemřela ve věku 27 let, Clerence měl 21 a Demon teprve 14. Jak později nezávislé vyšetřování NAACP doložilo, šerif Robinson a jeden jeho zástupce byli aktivními členy místního KuKluxKlanu, který celou akci zorganizoval. Překvapivé je, že ve zprávě se uvádí, že ani bílé obyvatelstvo z přítomnosti této organizace nijak nadšeno nebylo, protože její členové ovládali a terorizovali celý kraj, včetně bílých obyvatel. Zprávu NAACP guvernér Jižní Karolíny ignoroval.
25. dubna 1925 a 8. října 1926, Aiken, Jižní Karolína
Rubin Stacy byl sedmatřicetiletý bezdomovec a příležitostný nádeník. Ve své pouti došel až do městečka Fort Lauderdale na Floridě, kde zaklepal na jeden z domů. Otevřela mu jistá Marion Jonesová, kterou požádal o sklenici vody. Zda se pak choval neurvale či ne, to se dnes zjistit nedá. Jisté je, že Marion křičela a před šerifem obvinila Stacyho z obtěžování. Ten se rozhodl odvést ho do vězení, ale bílý dav ho přesvědčil, aby mu podezřelého vydal a udělal nad ním krátký rozsudek, když ho před domem Marion Jonesové pověsil. Jeho osud je sice smutný, nikterak však v době lynče až tak výjimečný. To výjimečné na jeho osudu je jeho posmrtná fotografie a především výraz přihlížející sedmileté (někdy uváděno devítileté) holčičky. Dosti výmluvný na to, aby u bezprostředního dítěte odrazil postoj bílé většiny k černošské komunitě.
19. července 1935, Fort Lauderdale, Florida
George W. Dorsey se vrátil jako veterán z Druhé světové války. Své mládí prožil v Tichomoří ve válce s Japonci. Po návratu se rozhodl se svoji manželkou Mae Murray Dorseyovou hospodařit na pronajaté půdě, společně s nimi do této možnosti šli i jeho sestra Dorothy se svým manželem Roger Malcolmem. Dorothy se však údajně zapletla s pronajímatele půdy, což se Roger dozvěděl. Ani panu Barnettu Hesterovi se poměr jeho syna s černošskou nelíbil a proto dal manželskému páru výpověď z půdy. Roger Malcolm se s panem Hesterem dostal do křížku a bodl jej nožem, za což byl zatčen a putoval do vězení. Jenže po jedenácti dnech byl propuštěn na kauci. Matka Dorothy naléhala na jistého J. Loy Harrisona, který pronajímal půdu Dorseyům, aby se pokusil konflikt urovnat. Ten nejprve odmítl, ale pak se nabídl, že se pokusí s panem Hesterem promluvit a zaveze je k němu. V ten podvečer na Moors Fordském mostě, vedoucím přes řeku Apalachee, auto zastavil dav bílých lidí. Starší muž bez okolků přistoupil k Rogeru Malcolmovi a řekl mu, že si pro něj přišli. Oslovil stejně Georgeho, jenže špatným jménem. Snaživý pan Harrison mluvčího davu opravil, že ten muž se nejmenuje Charlie, ale George. Muž ho odbyl slovy, ať se do toho neplete. Oba muže tmavé pleti přinutili vystoupit z auta a šli s nimi stranou. Jedna z žen, ať již Mae či Dorothy, začala jmenovat jednotlivé členy davu, což se ženám stalo osudným. I je odvedli a všechny přivázali ke stromu a usmrtili asi 60 ranami z pušek a pistolí. FBI nikdy nenašla dostatek důkazů pro obvinění, i když řada podezřelých zde byla. Teprve koncem 90. let 20. století se někteří pamětníci se strachem svěřili, že celou akci řídil KuKluxKlan v počtu asi patnácti členů a místní se báli, aby nedopadli stejně jako ty dva černošské páry. V době smrti bylo George W. Dorsey 28 let, jeho ženě Mae 23, Rogerovi Malcolmovi 24 a Dorothy Dorsey Malcom měla 20 let. Ta byla v sedmém měsíci těhotenství a jeden z útočníků jí posmrtně vyřízl plod z těla. Vyšetřování se oficiálně zastavilo až roku 2008.
25. července 1946, Walton County, Georgia
Emmett Till se narodil v afroamerické čtvrti v Chicagu a patřil k středně bohaté třídě Afroameričanů. Jeho matka Mamie vzdor okolnostem vystudovala vysokou školu navštěvovanou převážně bílými studenty a studium ukončila s vyznamenáním. Našla si práci jako civilní zaměstnanec u armády. Emmett se narodil roku 1941, ale už o rok později jejich rodinu otec Louis opustil. Mamie mu odhalila nevěru, navíc se k ní Louis choval násilnicky. Bývalý boxer neudržel své emoce a násilnickou povahu ani později, kdy si u soudu za jiný čin zvolil místo vězení službu v armádě. Krátce po skončení války obdržela Mamie zprávu od armády, že Louis byl popraven za závažné pochybení. Později se dozvěděla, že její manžel se na konci války dopustil tří případů znásilnění italských žen, z nichž jednu zavraždil. Za to byl popraven oběšením.
Mimie pocházela z Jihu a proto při návštěvě jejího strýce Mose Wrighta nijak jeho nápadem, aby Emmett navštívil příbuzné v Mississippi nijak nadšena nebyla. Varovala syna před rozdílnou mentalitou bílých lidí z Chicaga a Jihu. Nedbaní této rady se mu později stalo osudným. Money bylo chudé městečko v Deltě Mississippi, jednom z nejchudších krajů USA a zároveň nejvíce podléhající rasismu. V místním obchodě se dal Emmett do řeči s vdanou bílou prodavačkou Carolyn Bryantovou. Údajně s ní flirtoval a chlubil se, že doma se přátelí s bílými soukmenovci. Ovšem jeho příbuzní soukmenovci měli z jeho málo pokorného jednání takový strach, že obchod opustili dřív, než se údajný incident stal. Carolyn manžel Roy se rozhodl, že za to musí Emmett zaplatit. Spolu se svým nevlastním bratrem v noci vtrhly do domu Mose Wrighta a chlapce unesly. Později ho mučili a bili, jeho život ukončili výstřelem do hlavy a tělo vhodili do řeky.
Jeho matka trvala na veřejném pohřbu v Chicagu a otevřené rakvi, aby společnost poznala důsledky krajního rasistického myšlení. Sama se později stala aktivistkou pro zrušení segregace. Jižanský soud oba pachatele osvobodil, neboť podle nich nebylo prokazatelné, že nalezená mrtvola patřila Emmettu Tillovi. Ti se později pochlubili, že čin skutečně spáchali, ale souzeni již být nemohli. Rok po smrti Mamie Tillové byl v roce 2004 hrob Emmetta opět otevřen a metoda DNA prokázala, že se skutečně jedná o Emmettovo tělo. FBI případ opět otevřela a sbírala nová fakta. Prokázalo se, že Emmett s Carolyn Bryantovou neflirtoval a nedával ji nemístné návrhy, jak ona tehdy tvrdila a později toto odvolala. Možná jen chtěla vyvolat žárlivost svého manžela, protože Emmett pocházel z jiného prostředí než z Jihu a jinak se i choval, následky obvinění však nedomyslela.
28. srpna 1955, Money, Mississippi
