Cukrová třtina (Saccharum officinarum) je víceletá tráva, v jejíž 6 až 8 metrů vysokých stéblech prorostlých kolénky se nachází dřeň, která obsahuje z 20% cukru. Vyskytuje se v tropickém pásmu, kdy ideální teplota pro růst a cukernatost je 30° C. Ostré a tvrdé listy jsou dlouhé až 2 metry, celou rostlinu je nutné sklízet pomocí mačet a třtina se musí okamžitě zpracovat, jinak ztrácí cukernatost. Taková sklizeň konkrétně v Louisianě trvala od října až do ledna, výsadba probíhala od ledna do února. Do sklizně se otroci věnovali opravám strojů, pěstování jiných plodin, údržbě areálu. Každé tři roky obměnili majitelé výsadbu z jedné třetiny. Původní výskyt je rozšířen od Asie po Afriku, uměle byla vysazena na americkém kontinentu. Zde se velice brzy uchytila a následný vývoz cukru ze zámoří vytlačil pěstování cukrové třtiny ve Středomoří. Vedlejším produktem při výrobě cukru z třtiny je melasa, která se využívá pro výrobu rumu.
Cukrovou třtinu do Nového světa dovezl již mořeplavec a objevitel tohoto kontinentu Kryštof Kolumbus roku 1493 a nechal ji vysadit na ostrově Hispaňola. Postupně se rozšířila do celé karibské oblasti a na obchodě s ní chtěli profitovat kolonizátoři všech evropských mocností. To mělo přímý podíl na dovozu zotročených Afričanů a na vyhlazování nebo zotročování místních domorodců.
Prvně se o výsadbu cukrové třtiny v Louisianě pokusili Francouzi již počátkem 17. století, ale úspěšný byl až čtyřnásobný guvernér Louisiany Jean-Baptiste Le Moyne de Bienville, zakladatel měst Mobile, New Orleans a dalších sídel. Během jeho působení, byť čelil několika odvoláním a znovu dosazením do funkce, se postaral o zachycení francouzského osídlení v jižní Louisianě při ústí a na dolním toku Mississippi, vybojoval několik střetnutí s indiány, postaral se o hospodářský vzestup tohoto území a je právem pokládám za „otce Louisiany“. I když vlastně na propagaci a rozšíření měli zásluhu jezuité. Ti kolem poloviny 18. století na pozemcích u svého kostela, které se nacházely jihozápadně od původního New Orleansu (později Francouzské čtvrti), zasadili první cukrovou třtinu, která motivovala ostatní osadníky k jejímu rozšíření.
Ještě kolem roku 1750 se cukrová třtina pěstovala v oblasti dolní Louisiany ve velkém množství, ale se ziskem této kolonie pod španělskou správu značně převážila výroba indiga. To se změnilo v důsledku haitské revoluce, kdy v New Orleanse hledalo útočiště mnoho pěstitelů cukrové třtiny, kteří z ostrova uprchli. Pozvolna upadající výroba indiga a nová vlna třtinových plantážníků vtiskla Louisianě novou tvář a zaznamenala nebývalý zájem starousedlíků. Již roku 1795 majitel indigové plantáže Etienn de Boré s pomocí takového přistěhovalce Antoina Morina dokázal údajně vyprodukovat 100 tisíc liber cukru v hodnotě 12 tisíc dolarů, což byla nebývalá částka. To pochopitelně povzbudilo ostatní a již o dva roky později celá kolonie vyvážela přes půl milionu liber tohoto sladkého produktu. V době, kdy Francie opět od Španělů získala Louisianu pod svoji správu, fungovalo v kolonii 75 cukrovarů. Ty zanedlouho vystavěla každá plantáž s cukrovou třtinou. Plantáže se vyznačovaly značnou rozlehlostí, často přes 100 i 200 tisíc akrů (40 až 80 tisíc hektarů).
V polovině 19. století, tehdy již jako území Spojených států, patřila Louisiana k největším producentům cukru na světě a jen na zásobování obyvatel USA se podílela nejméně z jedné čtvrtiny. To vše i přes konkurenci pěstitelů bavlny, jejichž zisky však zdaleka nedosahovali těch, jaké měli cukrovarští výrobci. Ovšem Louisiana 19. století poskytovala pestrou směsici plantážníků s cukrovou třtinou či bavlnou, vedle drobných pěstitelů zeleniny či obilí.
Před vypuknutím občanské války produkovala Louisiana 260 tisíc tun cukru z 1200 třtinových plantáží. Jenže občanská válka výdělkům s „bílým zlatem“ zasadila hlubokou ránu. Roku 1864 zůstalo v Louisianě pouhých 175 třtinových plantáží s produkcí necelých 6 tisíc tun cukru. Díky industrializaci a trpělivosti pěstitelů se výroba cukru ze třtiny v Louisianě udržela podnes. Od 60. let 20. století se cukrová třtina začala pěstovat i na Floridě.
Sklizeň třtiny probíhala ve dne i v noci, otroci pracovali v osmihodinových směnách v tandemu s osmihodinovou pauzou. Tvrdá třtina se musela kousek nad zemí sesekat třtinovým nožem, pak zbavit listí a třtinové výhonky rozdělit na menší části. Ty se hned přepravovali do cukrových mlýnů, kde docházelo k drcení stébel, proces se opakoval několikrát. Nejstarší typy prvovstupových mlýnů měly drtící válce uložené v ose kolmo dolů a celý systém pomocí dlouze předsunutých žerdí roztáčela zvířata nebo otroci. Mlýny pro jemnou drť měli už soustavu válců klasicky ve vodorovné poloze. V některých zemích byla po roce 1820 místo lidské či zvířecí síly zaváděna zařízení poháněná parním strojem. V závěrečné fázi se drť namáčela a takováto směs se přefiltrovala, až vznikla směs vody a třtinové šťávy. Jiný způsob byl namáčení stébel několikrát do vařící vody a následné louhování mělo totožný efekt.
zdroj: essaydocs.org
Nejnebezpečnější proces při výrobě cukru představovalo vyvařování získané tekutiny v krystalickou sirupovou šťávu, což se opět konalo v několika fázích. V podstatě šlo o to, že pánev se zahřála a až se odpařila část vody, obsah se přelil do menší pánve, až v té nejmenší vznikl cukernatý sirup. Takové pánve měli od 1,8 metrů v průměru po nejmenší o průměru méně než metr. Horké pánve přenášeli otroci a při špatné manipulaci jim hrozilo smrtelné nebezpečí popálením z těchto otevřených kotlů. Této soustavě se říkalo „Jamajský vlak“. Jistou úlevu pro tuto nebezpečnou práci přinesl vynález anglického chemika Edwarda Charlese Howarda (*1774 †1816), který roku 1813 vynalezl vakuovou pánev pro zahřívání třtinové směsi.
Výsledný krystalizovaný sirup se nechal vychladnout v dřevěné kádi a odtud se pomocí otvorů ještě postupně odpouštěla melasa. Granulovaný cukr byl umístěn do dřevěných sudů a odtud posílán na vnitřní trh nebo do Evropy. Historie a výroba cukru je k vidění na české wikipedii, včetně zajímavé encyklopedické ilustrace se zobrazením zpracování tohoto produktu.
Ale tu skutečnou inovaci zavedl v Louisianě až Norbert Rillieux (*1806 †1894), kreol (jak se mulaté nazývali v Louisianě), který pocházel z bílého otce Vincenta Rillieuxa, který byl nejen plantážník, ale i inovátor a vynálezce, a černé svobodné ženy Constance Vivantové, jejíž rodina patřila k nejváženějším a nejbohatším kreolským rodinám v Louisianě. Jeho bratranec z otcovy strany byl významný francouzský malíř Edgar Degas.
Mladému Norbertovi se dostalo vzdělání na významné technické univerzitě v Paříži L'École centrale Paris. Záhy roku 1830 publikoval několik vědeckých článků o technologii parních strojů a jejich možnosti využití v třtinovém průmyslu. O deset let později se vrátil domů a již roku 1843 předvedl svůj vynález, vícestupňový odpařovací vakuový systém. Do praxe ho chtěl uvést díky Edmundu Forstallovi na jeho plantáži. Avšak rodinné rozepře mezi rodinami Forstallů a Rillieauxů to zmařili. Přesto roku 1843 svůj vynález ukončil, uvedl do praxe a nechal patentovat. Jenže Edmund Forstall se mezitím stal vlivným politikem, který jeho vynález sabotoval. Koncem 50. let se Norbert Rillieux, kvůli politickým sporům i narůstajícímu rasismu a diskriminaci i vůči svobodným Afroameričanům, vrátil do Francie a věnoval se zde studiu egyptologie. Zde ještě roku 1881 přepracoval svůj vlastní vynález, aby vyhovoval pro zpracování cukrové řepy. Do Ameriky se nikdy nevrátil, zemřel v Paříži. I přes odpor Forstalla začali plantážníci Rillieaxův vynález používat, přiměla je k tomu mimo jiné vysoká úmrtnost otroků při žluté zimnici v 50. létech a také vysoká ziskovost při jeho užití a kvalita výsledného produktu.
Úděl otroků na třtinových plantážích patřil k těm nejhorším po celém území Spojených států. Panovala zde vysoká úmrtnost ať již v důsledku nemocí nebo pracovních úrazů. I tresty a nařízení pro otroky zde měly mnohem vyhraněnější pravidla. Zotročené ženy po dobu sklizně nesměly otěhotnět, jinak jim hrozil trest. Nejen za tento prohřešek, ale i v jiném období byly těhotné otrokyně trestány tak, že si musely lehnout břichem dolů do speciálně upravené lavice s otvorem pro těhotenské bříško a následně je bičovali na zádech. Otrokář takto nepřistupoval k otrokyni z ohleduplnosti, ale pouze chránil svůj majetek - nenarozené dítě. Jindy byli otroci zavíráni do komor, která byla uvnitř poseta ostrými hřeby, tedy něco jako středověká železná panna, kterou několik stovek let před tím používali Evropané v uplatňování útrpného práva.
Když došlo roku 1811 v Louisianě k otrokářské dvoudenní vzpouře, pochytaní otroci byli popraveni a jejich hlavy napíchány na kůly kolem řeky Road. Ušetřeni byli pouze tři. Většina vzbouřených otroků byla zastřelena již během předchozí šarvátky a pronásledování. Většina zúčastněných otroků patřila právě mezi ty, kteří žili na třtinových plantážích.
