Galerie presidentů Spojených států amerických

(do roku 1945)

John Adams

Právník a patriot

Pocházel z puritánské rodiny, která se v Massachussetts usadila již před polovinou 17. století. Jeho otec se živil jako drobný farmář a švec. Roku 1755 ukončil studium na Harvardské univerzitě a stal se právnickým koncipientem.
V roce 1764 pojal za ženu Abigail Smithovou. Měl s ní několik dětí, mezi nimi i budoucího prezidenta Johna Quincyho Adamse. Roku 1768 přesídlil do Bostonu.

Do širšího podvědomí osadníků kolonií vstoupil v roce 1765, když jako občan britské koruny a právník odmítl platnost tzv. Kolkového zákona. Zákon se týkal zavedení daní z tiskovin, kolků a úředních listin, ale pouze pro zámořské osady - kolonie. Výtěžek z daní měl uhradit výdaje na vojsko, které stále zůstávalo v koloniích po vítězné britsko - francouzské válce. Takové jednání pobouřilo americké osadníky, zákon odmítali uznat s tím, že nebyl ratifikován v parlamentech zámořských osad.
Roku 1770 se ujal případu obvinění šesti britských vojáků, kteří v Bostonu stříleli do rozvášněného davu. Obával se, že mu tento čin může poškodit kariéru, ale přesto se zachoval jako opravdový profesionál. U čtyř dokonce docílil zprošťovacího rozsudku. Jeho obavy byly liché, ještě v průběhu procesu byl zvolen do massachussettského parlamentu.

Osobností revoluce se stal z mnoha důvodů. Účastnil se obou kontinentálních kongresů, byl to právě on, kdo nominoval George Washingtona do velení kontinentální armády a v neposlední řadě se aktivně podílel na sepsání klíčového dokumentu Spojených států - Deklaraci nezávislosti. Od počátku patřil k zastáncům samostatnosti osad na britské koruně, ale zároveň i stoupencem federalistů, kteří usilovali o silnou centrální vládu.
Jeho velká zásluha je na vybudování základů amerického námořnictva.
Jako skvělý právník působil krátce během revoluce jako vyslanec vzbouřenců ve Francii (1778 - 1779), ale neovládal francouzštinu, snad proto jeho mise nebyla příliš úspěšná. Mnohem lépe si vedl při jednání s Británií o uzavření míru a uznání samostatností kolonií. Do roku 1785 působil jako velvyslanec v Nizozemí a dojednal diplomatické styky s Pruskem. Od roku 1785 působil jako vyslanec ve Velké Británii.

Od viceprezidenta k prezidentovi

V roce 1789 se stal viceprezidentem vítězného Washingtona. Svůj úřad vykonával svědomitě, ale nebyl příliš oblíbený pro svoji paličatost a také měl spory s hlavou federalistů Alexanderem Hamiltonem. Ale přes veškeré rozpory ho ve volbách roku 1796 federalisté vybrali za svého prezidentského kandidáta proti Thomasu Jeffersonovi, kandidáta demokratických republikánů, kde těsnou většinou 3 hlasů zvítězil. I když patřil Jefferson a Adams k jiným názorovým proudům, stále se vzájemně respektovali a pojilo je přátelství. Prezidentská kampaň to změnila. Došlo na vzájemné osočování, kdy Adamse protivníci přirovnávali k monarchovi a anglofilovi, Jeffersona zas druhý tábor označil za zbabělce a slepého stoupence Francouzů a ateistu. Kampaň mezi nimi vytvořila vzájemnou nevraživost. Neúspěšný kandidát Jefferson se stal jeho vicepresidentem, ale právě na jejich ne-spolupráci se ukázalo, že dosavadní model, kdy v pořadí druhý z voleb se stane viceprezidentem, je nerealistický a idealistický. To si vyžádalo změnu ústavy a její 12. dodatek obsahuje to, že president a viceprezident nemůžou být z konkurenčního tábora, ale voleni společně. Tento systém vstoupil v platnost roku 1804.
Jako prezident pokračoval v dosavadní politice svého předchůdce, podařilo se mu zažehnat možnou válku s Francií a urovnat konflikt zvaný "Kvazi-válka", kdy francouzské a americké lodě se navzájem zadržovaly, neboť Francie měla pocit, že Spojené státy by se mohli připojit v britsko-francouzské válce na stranu Británie.
Na počátku jeho presidentského úřadu byl přibrán do Unie jako 16. stát v pořadí Tennessee.
V presidentském úřadu podepsal několik nepopulárních zákonů, které byly zaměřeny proti cizincům, možnosti získávání občanství a zavedení cenzury. Nebyl sice jejich původcem, ale ztotožňoval se s nimi. Zákony vyvolaly pobouření a ovlivnily volby v roce 1800, kdy byl Adams poražen Jeffensonem. Tyto volby se vedly ve stejně útočné atmosféře jako volby předešlé. Vzájemné obviňování šlo do takových extrémů, že Adams byl nazván royalistou a že jeden z jeho synů chystá sňatek s dcerou britského krále Jiřího III., Jefferson měl být pak okultistou, který prováděl tajné a temné seance. Adamsova neúspěch zapříčinila i jiná věc, totiž že vůdce federalistů Alexander Hamilton otevřeně podporoval druhého z federalistů Ch.C. Pinckneyho a od volby Adamse voliče Federalistů odrazoval. Později se ho sice snažil podpořit, když kalkuloval s tím, že Pickney by mohl být prezidentem a Adams jeho viceprezident a demokratičtí republikáni by tak vyšli s prázdnou. Jenže výsledky voleb dopadly přesně obráceně a jejich vítězi se stali demokratičtí republikáni, kteří obsadili obě křesla.

Indiánské území

Indiánské území (Indiana Territory) vzniklo oficiálně 4. července 1800 z tzv. Severozápadního území. V roce 1779 obsadil George R. Clark (+1818), otec budoucího slavného průzkumníka Williama Clarka, některá klíčová místa tohoto území a nárokoval ho pro nově vzniklé Spojené Státy, ale především pro domovskou Virginii. To vyvolalo nevoli u severněji položených států a kompromisem z roku 1787, kdy došlo k parcelaci území mezi jednotlivé státy Unie v hranicích mezi Pensylvánií a Mississippi a hranicí Kanady a řekou Ohio. Celé území mělo 670 000 km², obývalo ho na 50 000 původních obyvatel a kolem 4 000 bělochů a míšenců, vesměs obchodníků s kožešinami. Na jih od tohoto území vzniklo později území Kentucky, které se roku 1792 oddělilo od Virginie.
Na území Ohia pronikli první osadníci roku 1788 a od Severního teritoria se toto území oddělilo již roku 1802, kdy bylo přijato jako další federální stát Unie. Jeho poměrně rychlé osídlení bylo zapříčiněno mimo jiné i tím, že toto území si původně jako loviště nárokovali Irokézové, kteří odtud vyštvali jiné kmeny. Smlouvou z roku 1768 část tohoto území postoupili Britům, což ovšem odmítly uznat dříve vyštvané indiánské kmeny, které se pokoušely znovu osídlit původní domovinu.
Území Severozápadního teritoria pak neslo název Indiánské teritorium a postupně se rozpadlo na několik částí. V jejím čele jako guvernér stanul William Henry Harrison, budoucí prezident Spojených států. Jeho prvořadým úkolem bylo zajištění míru s domorodým obyvatelstvem, vytvořením podmínek pro postupné osídlování kolonisty a s tím i související odkupování území od původních obyvatel, což postupně vedlo k jejich vytlačení za řeku Mississippi. Konečný odpor byl zlomen až roku 1812, kdy americká armáda porazila indiánské spojence Britů u Tippecanoe.

Odchod do soukromí

Adams pociťoval hořkost z porážky, ale příčinou nebyla ani tak rivalita s Jeffersonem, ale spíše nedobré vztahy s Hamiltonem. Několik let po té, kdy Jeffersonovi skončilo presidentské období, konkrétně roku 1812, započala mezi ním a bývalým rivalem bohatá korespondence a obnovení přátelství, které trvalo až do jejich smrti.
Dožil se okamžiku, kdy se jeho syn John Quincy stal 6. prezidentem Spojených států.
John Adams zemřel 4.července, v den 50. výročí vyhlášení deklarace nezávislosti. Je jistě pozoruhodné, že ve stejný den, jen o pár hodin dříve zemřel jeho dřívější rival i přítel Thomas Jefferson.

Jednu zajímavost k osobnosti tohoto muže. On ani jeho syn - jako příští president - nikdy nevlastnili otroky. Byli jediní z prvních dvanácti presidentů, kteří otroky nikdy nevlastnili. Na to navázal až 13. president Spojených států Millard Fillmore. Ostatní presidenti v tomto meziobdobí vlastnili otroky, i když třebas ne v době, kdy už byli zvoleni za presidenty.
viz: http://home.nas.com/lopresti/ps.htm (archive.org)

 

nahoru