Americká občanská válka
Svobodné státy Unie
Otrokářské státy, které zůstaly věrny Unii
Státy Konfederace před útokem na Fort Sumter (duben 1861)
Státy, které se připojili ke Konfederace po útoku na Fort Sumter

zvětšit do nového okna

Americká občanská válka také nazývaná válkou Severu proti Jihu, byl krvavý válečný spor mezi severskými státy unie a americkým Jihem. Jádrem problému nebylo jen stávající existence otrokářství v jižanských státech, ale i jeho další možné rozšíření do nově vznikajících federálních států Unie. Od některých jižanských politiků vznikal tlak na rozšíření otrokářského systému nejen směrem na západ (Texas), ale i sever a severozápad, což bylo nepřijatelné pro mnohé politiky ze Severu, ale částečně i z Jihu. Otrokářský systém sám pro sebe byl silnou ekonomickou silou, ale byl převážně zaměřen na zemědělskou produkci. Průmyslový Sever v tom viděl ekonomickou brzdu celé Unie a mnozí obyvatelé vnímali otrokářství za přežitek a z morálního hlediska neobhajitelné, i když většina jeho obyvatel se k postoji otrokářství stavěla převážně vlažně až lhostejně. Jih se totiž bránil takovému průmyslovému rozvoji, z kterého by otrokářství nemělo přímý prospěch. Nikdy se však neuvažovalo o plošném zrušení otroctví, pouze o jeho omezení, ale i to bylo pro mnohé vlastníky otroků nepřijatelné. Volbou prvního republikánského prezidenta Abrahama Lincolna znamenalo pro Jih nebezpečí, že získaná teritoria budou pro příště pouze ne otrokářská. V reakci na jeho volbu vyhlásila převážná část států Jihu nezávislost a vyhlásili vlastní stát - Konfederované státy americké (krátce - Konfederace). Nestalo se tak společně, ale v průběhu týdnů, kdy státy vystoupily z Unie a následně požádaly o přijetí do Konfederace. I když Missouri a Kentucky patřili mezi otrokářské státy, zastánci odtržení od Unie nenašli v těchto státech dostatečnou podporu.
Následný čtyřletý konflikt přinesl na 600 tisíc mrtvých. Více na české wikipedii.

vzpoura na lodi Amistad a smrt kapitána Ferrera
Ilustrace zachycující vzpouru na lodi Amistad a smrt kapitána Ferrera z díla John Warner Barbera (1798-1885) A History of the Amistad Captives.
zvětšit do nového okna

Amistad (španělsky La Amistad, v překladu Přátelství) se paradoxně jmenovala španělská loď, která v červenci 1839 převážela z Havany do jiného kubánského přístavu přes 50 otroků pocházejících z Afriky a původně přepraveni ze své domoviny portugalskou otrokářskou lodí. Po několika dnech v bouři se podařilo otrokům osvobodit. Dva členy posádky zabili, dva unikli a dvěma byl ponechán život pod podmínkou, že je přepraví k břehům Afriky. Ti však záměrně loď navigovali k pobřeží Spojených států a nedaleko New Yorku byla kotvící loď zajata americkou námořní lodí USS Washington. Velící důstojník poručík Gedney nařídil přepravit loď i zajatce do Connecticutu, kde stále formálně platilo otroctví a on se snažil takto získané zboží (otroky) později prodat. Aby toho docílil, musel nejprve u soudu vznést nárok, který podpořil tím, že se jedná o zabavený majetek na moři (loď i zboží). Nebyl však sám. Oba osvobození španělští námořníci žádali soud o navrácení majetku, který jim byl zabaven, stejný nárok vznesla skrze svého právníka i španělská vláda prostřednictvím amerického ministerstva zahraničí, jejíž ministr Forsyth (ostatně jako celá tehdejší americká vláda) otrokářství podporoval a k soudu vyslal jménem vlády právníka. Do toho se vložila nepřímo britská diplomacie, která poukázala na to, že jak Španělsko, tak i Spojené státy dovoz otroků zakazují a v tomto případě se jedná o porušení mezinárodní smlouvy ze strany Španělů, neboť zotročení lidé z Amistadu se jako otroci nenarodili, ale násilím byli přepraveni z Afriky. Avšak Španělé změnili argumentaci a dožadovali se, že tímto došlo k porušení práva na jejich území, dožadovali se navrácení lodi, nákladů i majetku (Afričanů) s tím, že sami prověří tyto okolnosti a sami zahájí vyšetřování na španělské půdě. Mezitím byli Afričané obviněni ze vzpoury a vraždy, což se především španělské straně nelíbilo, protože takto se jejich „zboží“ stávalo lidskými bytostmi, byť obvinění bylo více než hrozivé. Mezitím abolicionistické hnutí zahájilo veřejnou peněžní sbírku a podalo na oba španělské námořníky úspěšnou obžalobu pro únos a napadení. Oba se v krátkém časovém rozmezí rozhodli složit kauci a vrátili se na Kubu. V lednu 1840 okresní soud rozhodl o propuštění a návratu Afričanů na vládní náklady do jejich vlasti, odmítla nároky španělské strany i obou námořníků, poručíku Gedneyovi přisoudila 1/3 majetku z Amistadu. Španělská strana (zastupující vládou USA) se okamžitě odvolala a spor postupně doputoval počátkem roku 1841 až k Nejvyššímu soudu. Zde již Afričany zastupoval bývalý prezident John Quinsy Adams. Poukázal na to, že není možné, aby vláda zastupovala zájmy Španělska, argumentoval tím, že tito lidé byli zavlečeni na Kubu neoprávněně. Nejvyšší soud potvrdil rozsudky nižších instancí a Afričany propustil s tím, že byli uneseni a násilně zavlečeni jako svobodní lidé a tímto se na ně nemůže pohlížet jako na (rodilé) otroky. Při svém osvobození se sice uchýlili k únosu lodi a vraždám, ale učinili tak pro znovunabytí svobody a ochrany svých nezaměnitelných práv. Bylo poukázáno na to, že španělská strana po celou dobu vědomě lhala. Státní náklady na přepravu Afričanů do jejich domoviny zamítl. Ovšem veřejná sbírka jim k tomu pomohla a většina z nich odplula do Sierry Leone založit život.

deklarace nezávislosti
Text listiny Deklarace nezávislosti.
zvětšit do nového okna

Deklarace nezávislosti je jeden z nejvýznamnějších dokumentů z historie Spojených států. Byl navržen 11. června pětičlennou komisí (dva z nich - J. Adams a T. Jefferson se později stali prezidenty), ratifikován 4. července 1776 Kontinentálním Kongresem, podepsán signatáři kolonií 2. srpna. Obsahem dokumentu bylo vyhlášení nezávislosti kolonií na území britské Ameriky pro dlouhodobý nátlak a tyranii ze strany britské koruny a tudíž zdůvodněním práva na sebeurčení z tohoto útisku vyplývající. Den ratifikace je považován za den vzniku nezávislých Spojených států amerických a patří k významným americkým svátkům. Český překlad je k vidění např. na české wikipedii.

Jefferson Davis
Jediný prezident Konfederace Jefferson Davis.
zvětšit do nového okna

Konfederované státy americké byl separatistický stát vytvořený jako volný svazek bývalých federálních států Spojených států amerických, které se od této odtrhly a následovně proklamovaly vlastní nezávislou federaci. Většina historiků se shoduje na tom, že pomyslným impulsem k tomuto odtržení přispěl fakt, že v prezidentských volbách roku 1860 zvítězil republikánský kandidát Abraham Lincoln. Už samotný postoj Republikánů k otrokářskému systému byl negativní a jasně se vymezili proti dalšímu rozšiřování otrokářství do nových teritorií. Ale ani zvolení Lincolna by nevedlo k okamžitému zrušení otrokářského systému ve stávajících státech, spíše k postupnému právnímu omezování až do jeho zániku. Už ovšem tento fakt jižanské státy pobuřoval. Již v prosinci 1860 vyhlásila odtržení od Unie Jižní Karolína, během ledna a únoru 1861 ji následovalo dalších šest jižanských států. Ty 8. února 1861 založili Konfederované státy americké, o deset dní později si za prezidenta zvolili bývalého vojáka a politika Jeffersona Davise (*1808 †1889). To vše se stalo ještě za úřadujícího prezidenta Buchanana. Ten sice nesouhlasil se odtržením Jihu, ale ani nezakročil.

konfederační bitevní zástava
Konfederační bitevní zástava.
zvětšit do nového okna

Krátce po nástupu Lincolna do úřadu se strhla bitva o Fort Sumter u pobřeží Jižní Karolíny. Tak se 12. duben 1861 datuje zahájením války Severu proti Jihu. Unii opustili další čtyři státy ležící hraničící s Konfederací. V Missouri se rozhořela místní válka politická i vojenská, kdy tamní guvernér prosadil odtržení státu od Unie a přijetí do Konfederace, ale měl minimální podporu, většina missourských obyvatel zachovala věrnost Unii. Ještě tíživější situace nastal v Kentucky, kde především na jihu a východě převažovalo otrokářské hospodářství nad svobodnými farmami a mnoho obyvatel patřilo mezi potomky přistěhovalců z Jihu. Místní politici proto přijali zvláštní prohlášení o neutralitě, které zpočátku obě válčící strany respektovali i pro jeho strategický význam. Právě pro tuto skutečnost se Konfederace rozhodla neutralitu Kentucky porušit a začátkem druhé poloviny roku 1861 zemi obsadila. Přispělo k tomu i to, že v létě téhož roku v místních volbách drtivě vyhráli příznivci Unie. Separatistická vláda z Kentucky si pak prosadila vstup do Konfederace. Unie již počátkem následujícího roku Kentucky obsadila.

Robert Lee
Konfederační generál Robert Lee.
zvětšit do nového okna

Jižanská ekonomika jasně stavěla na levné pracovní síle, tedy otrokářství. Díky tomu byl Jih hospodářsky silný v pěstování bavlny a tabáku. Ale právě to se stalo jeho slabinou, neboť export mu přinášel finance a blokáda přístavů námořnictvem Unie pro jeho ekonomiku znamenala těžkou ránu.
Průmysl se na Jihu prosazoval jen těžkopádně a pokud vůbec, vždy se jednalo o zdokonalení v rámci zemědělské produkce. Ve srovnání se zbytkem Unie se Jih podílel pouhými 10% na průmyslové výrobě, což se později projevilo i při výrobě zbraní a munice. Otrokářský systém byl pro majitele plantáží natolik výhodný, že změnu si nehodlali ani připustit v daleké budoucnosti a historickém vývoji jejich země. To se ukázalo při proklamaci konfederační ústavy, která definovala jasně nadřazenost bílé rasy nad ostatními „do skonání věků“. Dalším důvodem pro udržení Afroameričanů v nesvobodném postavení byl i fakt, že nejen majetní obyvatelé Jihu, ale i střední a nižší ekonomická vrstva bílých obyvatel si kladla tiše i nahlas otázku, co by se mohlo stát, kdyby tito otroci dostali hromadně svobodu. A jižanská média jim nabízela takové scénáře, jako byla krvavá vzpoura otroků na Haiti, vyhlazení bílých otrokářů a následné vyhlášení nezávislé republiky. Strach z následné anarchie, násilí a ekonomického pádu spojovala bílé obyvatelstvo Jihu napříč společenskými vrstvami. A přesto část obyvatel této společnosti měla k otrokářství vztah jako k nutnému zlu, který však celý systém udržuje pohromadě, ale osobní sympatie k samotné dehonestaci černých otroků postrádali.

Uniformy armád Unie a Konfederace
Uniformy armád Unie a Konfederace.  zvětšit do nového okna

Okamžik překvapení, spořádaná mobilizace, nacionalistické cítění i poměrně kvalitní důstojnický sbor Konfederace ji dopomohl k tomu, že na počátku války měli separatistické státy před Unií navrch. Avšak postupný úbytek lidských i ekonomických zdrojů se začal postupně projevovat. Dvě třetiny všech obyvatel dříve nerozpolcených Spojených států nepatřil ke Konfederaci. Z této přibližně 1/3 je ještě potřeba odečíst otroky, kteří tvořili přibližně více než třetinu obyvatel Jihu a dostaneme se k poměru 1:4 ve prospěch Unie, což se projevovalo především ve druhé fázi války, kdy počet vojáků Unie byl oproti Jihu dvojnásobný.

United_vs_CSA_data
Několik ukazatelů k roku 1861 mezi Unií a Konfederací. Téměř ve všech oblastech Unie Konfederaci několikanásobně předčila, s výjimkou pěstování bavlny (jak jinak). Zajímavý ukazatel je i ten, který znázorňuje obvody svobodných mužů mezi 18. a 60. rokem do armády (k roku 1864) Jestliže Unie zdaleka nevyčerpala své možnosti, i tak předčila vojska C.S.A, ve kterých koncem války bojovalo až 90% svobodných mužů. Lze si představit, že se převážně jednalo o nemajetné bělochy, kteří museli narukovat do konfederační armády a hájit zde vlastním životem ideje Jihu, zatímco těch deset procent tvořili ti z nejvyšší jižanské vrstvy, tak závislé na práci otroků. Vlastníci otroků totiž tvořili jen něco přes 5% z počtu bílého obyvatelstva.
zvětšit do nového okna

Jestliže rok 1861 jasně patřil vojskům Konfederace, rok 1862 znamenal postupné vyrovnávání sil, v roce 1863 již jasně dominovala vojska Unie. V červenci téhož roku padla pevnost Vickburg na řece Mississippi a otevřela vojskům Unie cestu na jih a tím rozdělení vojenských sil Konfederace, ve stejnou dobu vybojovala Unie vítězství nad vojsky Konfederace v Pensylvánii u Gettysburgu a tím zastavila váhající postup nepřítele na sever. Od tohoto okamžiku se frontová linie posouvala k jihu a východu, až konečně 9.4. 1865 se vzdal vrchní velitel vojsk Konfederace generál Lee a o sedmnáct dní později kapitulovala konfederační armáda téměř o počtu sto tisíc vojáků v Severní Karolíně. Mezitím se úřadu prezidenta ujal po zavražděném Licolnovi Andrew Jonhson, který prohlásil 9. květen za konečné potlačení jižanské rebelie. Unie totiž oficiálně pohlížela na celý konflikt jako na vzpouru a Jih jako rebelující území a občany Unie. Ani žádná jiná mocnost nikdy Konfederaci neuznala, i když Francie a hlavně Británie se snažila Konfederaci ekonomicky podporovat a na jejich území měli politické osoby stejné uznání. Ovšem Unie jasně deklarovala, že kterýkoliv stát uzná rebelující státy za samostatné, jedinou odpovědí bude vyhlášení války ze strany Unie a tento konflikt žádná s podporujících zemích Konfederace podstoupit nechtěla.

carpenters_hall
Carpenters 'Hall, Philadelphie, místo 1. kontinentálního kongresu
zvětšit do nového okna

Kontinentální kongres bylo shromáždění delegátů amerických kolonií, na kterém měli zaujmout společné stanovisko ve sporu s britskou korunou. První kongres se konal v Carpenters 'Hall ve Philadelphii, kterého se neúčastnili zástupci Georgie. Přes různící se názory se účastníci shodli na pokračování bojkotu a sepsání petice králi Jiřímu III., kde mu zástupci kolonií sice vyjádřili loajalitu, ale požadovali odvolání donucovacích prostředků.
Po vypuknutí prvních bojů se sešel 2. kontinentální kongres opět ve Philadelfii, tentokrát v tehdejším sídle pensylvánské vlády, později zvané Independence Hall, nacházející se několik metrů od Carpenters 'Hall. Dne 4. července 1776 zde byla přijata Deklarace nezávislosti. Účastníci zasedání pak vykonávali prozatímní a neformální vládu Spojených států. Několikrát se museli přemístit kvůli ohrožení britskými vojsky.

independence_hall
Independence Hall, Philadelphie, místo 2. kontinentálního kongresu
zvětšit do nového okna

Missourský kompromis 1820 a kompromis z roku 1850 jsou neformálně nazývané soubory zákonů, které měly na jedné straně zabránit šíření otroctví do oblasti svobodných států a na straně druhé umožnit otrokářským státům další rozmach směrem na východ, tedy zachovat rovnováhu mezi oběma systémy, v obou případech se jednalo o kompromisy. Jako takové měly sice mnoho politických odpůrců, avšak svojí závazností dočasně vyhovovaly oběma stranám, resp. našlo se dostatek politické vůle pro jejich prosazení, i když na obou stranách se našli odpůrci takových dohod.
Nutnost přijetí těchto zákonů bylo vždy dáno dalším rozšíření teritoriálního území Spojených států, ať už se jednalo o koupi (Louisianské teritorium), anexi (Texas) či válečnou reparací (Nové Mexiko).

státy a teritoria USA 1820
Státy a teritoria na území USA 1820. Žlutou barvou je vyznačeno území pro nový federální stát Missouri. Jižně od něj tzv. Arkansaské teritorium (světle modrá barva), kde bylo rokem 1820 právně povoleno otroctví. Tmavě zelená barva je zbývající území dřívější francouzské Louisiany, kde otrokářství povoleno být nemělo.
zvětšit do nového okna

Missourský kompromis vznikl roku 1820. Základní myšlenkou bylo rozdělení dřívějšího louisianského teritoria odkoupeného od Francie roku 1803 na část severní ne otrokářskou a jižní, kde držením otroků bylo povoleno. Milníkem se stala 36° 30' rovnoběžka. Problém byl právě v území missourského teritoria, které leželo nad touto rovnoběžkou, ale otrokářství se zde již slibně vyvíjelo, byť ani půdou ani plodinami tomu „ryzímu“ Jihu konkurovat nemohlo, ale i tak zastánci zrušení otrokářství ho v Missouri připustit nehodlali.
Souběžně s těmito událostmi na tehdejší západní hranici Spojených států se odehrával politický boj na opačném konci země, tedy na severovýchodě. Maine, nejsevernější území Států, nemělo tehdy samostatnost, ale díky pozůstalosti koloniální správy zůstalo přičleněné k Massachusetts. Jenže narůstající rozpory mezi obyvateli obou území vedlo k tomu, že Maine zažádalo o vstup do Unie jako samostatný stát. Toho využili jižanští politici, kteří byli ochotni k tomuto dát svůj hlas jen tehdy, když ti na severu zvednou ruku pro povolení otrokářství v Missouri, což se nakonec i stalo. Zbytek louisianského teritoria jižně od 36° 30' rovnoběžky se stalo Arkansaským teritoriem, na jehož východní části později vznikl stát Arkansas a západní území se stalo indiánským teritoriem, později stát Oklahoma přijatý do Unie počátkem 20. století.

kompromis 1850
Kompromis z roku 1850 umožnil vstup ne otrokářské Kalifornie do Unie a vznik dvou teritorií, kde teoreticky mohl vzniknout otrokářský systém.
zvětšit do nového okna

Kompromis z roku 1850 se stal nutností pro další teritoriální vývoj Spojených států, ale i pro právní vyřešení některých sporných území a přehodnocení předešlého kompromisu. Jestliže ten na nějaký čas udržoval rovnováhu mezi Severem a Jihem, proklamace nezávislosti Texaské republiky na Mexiku se stala varovným signálem, že misky vah se přikloní na stranu otrokářských států, neboť Texas od svého vzniku roku 1837 usiloval o přijetí do Unie. A vzhledem k tomu, že si nárokoval území dvakrát větší než byl on sám a toto území se stále nacházelo na území pod svrchovaností Mexika, reálně hrozila s touto zemí hrozila válka, pokud by Spojené státy nabídku Texasu přijali. Z obou důvodů se prezidenti řešení vyhýbali, až James Polk Texas anektoval a vzápětí přijal za právoplatného člena Unie. Vyprovokovaná válka s Mexikem uspíšila i vyřešení druhého problému, když Spojené státy v tomto konfliktu zvítězili. Mexiko bylo nuceno podstoupit (i když se formálně jednalo o koupi) celé své území až Tichému oceánu. Takto nabytá území se stala novým důvodem k rozporu mezi Severem a Jihem. Spor se rozhořel především kolem Kalifornie. Ta již za mexické nadvlády patřila k poměrně hustě obydlené oblasti s městskými centry. Hispánská populace po ukončení války čítala kolem 300 000 obyvatel, amerických osadníků sotva deset tisíc. Situace se radikálně změnila s objevem zlata roku 1848 a američtí přistěhovalci se rozrostli na desetinásobek. Místní politici požádali pro přijetí do Unie jako samostatný stát, který se však stavěl proti otrokářství. To vadilo jižanským politikům, kteří požadovali oddělení jižní Kalifornie na základě missourského kompromisu s vidinou vzniku nového otrokářského státu. Také otrokářský Texas měl požadavky k expanzi na sever a východ. Ani jeden s těchto požadavků nebyl při kompromisu schválen, Kalifornie byla přijata do Unie a zachovala si celistvost, Texas ustoupil od dalšího rozšiřování území, dokonce se i části země na severu vzdal ve prospěch nových teritorií. Ta vznikla mezi východně od Kalifornie až k dřívějšímu louisianskému teritoriu, tedy na nově získaném území od Mexika. Háček byl v tom, že o tom, zda se země bude vyvíjet jako svobodná či otrokářská měli rozhodnout její budoucí obyvatelé. Teoreticky se tak mohlo otrokářství prosadit až do oblasti dnešního Utahu či Wyomingu, což sice pravděpodobné nebylo, ale že na území dnešního Nového Mexika a Arizony se legálně rozvine otrokářský systém, to se zdálo být více než pravděpodobné. Jakým způsobem k tomu mohlo dojít, to se měli odpůrci otrokářství záhy přesvědčit v kansaském konfliktu.
Jiným hořkým soustem pro severní politiky i běžné obyvatele bylo i to, že podle nového zákonu zvaného Fugitive Slave Act (Zákon o uprchlých otrocích) museli být uprchlí otroci navráceni jejich pánům.
Součástí kompromisní dohody z roku 1850 se stalo dořešení poněkud bizarního návrhu na vznik mormonského státu Deseret s centrem v Salt Lake City. Tento samozvaný stát mormonské církve si nárokoval většinu teritorií, které vznikly po mexicko-americké válce, s výjimkou severní části Kalifornie. Mormoni sice poměrně rychle vypracovali podklady a ústavu pro nový stát, dokonce si získali sympatie prezidenta Fillmora, který jejich hlavu církve Brighama Younga vybral i za prvního dočasného guvernéra, avšak vztahy záhy ochladly a místo vysněné Deseretie vznikla teritoria Utah a Nové Mexiko. Mormoni se v samotných Státech příliš sympatií netěšilo, mnoho obyvatel na ně pohlíželo jako na odpadlíky od principu křesťanství pro jejich polygamii. Že by byli schopni pro své záměry vyhlásit i vlastní náboženský stát, tomu uvěřili i v nejvyšších politických kruzích, což vedlo mezi léty 1857 - 1858 v vojenskému tažení do Utahu s cílem získat pod kontrolu tuto komunitu. Mormoni reagovali ozbrojováním svých milicí a hrozil přímý střet. Došlo však jen na drobné potyčky a mormoni nakonec uznali nového guvernéra a tolerovali usazenou armádu, která odešla až v roce 1861 bojovat do občanské války.

Stephen_A_Douglas
Stephen A. Douglas, člen Demokratické strany, známý politický odpůrce Lincolna v Senátu a jeho neúspěšný protikandidát v prezidentských volbách roku 1860. Stál u zrodu Kansasko-nebraského aktu. Po prosazení tohoto zákona v Senátu protestně vznikla Republikánská strana. Po odtržení jižanských států se jednoznačně postavil na stranu Lincolna, stále však doufal v mírové vyjednávání. Záhy však zemřel na tyfus.
zvětšit do nového okna

Jestliže předchozí soubor zákonů řešil (nebo spíše neřešil) otázku otrokářství na nově získaném území po válce s Mexikem, na dříve získaném území Louisiany stále platil zákon z roku 1820 (Missourský kompromis). Ovšem řešení přijaté na nově získaném území se stalo precedentem, který vzpružil zastánce otrokářství a jejich snahu o překonání či obejití zákonu z roku 1820, což by znamenalo možné rozšíření otrokářství na sever. U myšlenky prolomení Missourského kompromisu nebyl překvapivě žádný jižan, ale illinoiský senátor za Demokratickou stranu Stephen A. Douglas (*1813 †1861), který zastával názor, že otázku trpění otrokářství si musí vyřešit samotní obyvatelé dotčeného území demokratickým hlasováním. Pro tuto myšlenku získal bez problému jižanské politiky (kteří z toho mohli jen těžit a neměli co ztratit) a část Demokratů na Severu. Proti tomu se stavěli pouze seveřanští Whigové, kteří by to považovali za morální prohru. A jedním z mála jižanských politiků, který se stavěl proti prolomení Missourského kompromisu byl senátor za Texas Sam Houston, tamní živá legenda, jeden ze zakladatelů nezávislého Texasu a iniciátor jeho pozdějšího přijetí do svazku Unie.

Indiánská teritoria podél západního toku Missoury, 1854
Indiánská teritoria podél západního toku Missouri v Oklahomě, Kansasu a Nebrasce k roku 1854.
zvětšit do nového okna

Ovšem udržení tak velkého celku jako tzv. neorganizovaného území, které se táhlo až k hranicím Kanady, bylo z dlouhodobého hlediska neudržitelné. Územím se sice zatím proháněli nepokoření Indiáni, vyrůstala zde westernová centra, ojedinělé farmy či ranče, ale „pokrok“ se neodvratně blížil. Týkalo se to především jižní části teritoria, kde se plánovala stavba železnice a s ní spojený nárůst obyvatel, aglomerací i průmyslu.

Dne 30. května 1854 podepsal prezident Pierce Zákon o organizaci území Nebrasky a Kansasu, zkráceně Kansasko-Nebraský akt. Tímto se území Kansasu oddělilo od zbytku teritoria a po přijetí ústavy a dalších procedurách se měl stát právoplatným federálním státem. A právě možnost o dalším směřování země při lidovém hlasování, zda země půjde ve stopách otrokářství či se vysloví pro jeho zákaz, vyvolala na tomto území krvavé nepokoje.
Země se záhy zaplavila novými osadníky obou táborů, ovšem přívrženci otrokářství záhy přikročili k metodám zastrašování a podvodu. Vytvořili ozbrojené složky, které terorizovali území, při lidovém hlasování se dopouštěli podvodů, kdy z Missouri převezli tisíce falešných voličů, jak později odhalilo vyšetřování Kongresu roku 1856, takže pro-otrokářská ústava z roku 1855 se stala neplatnou. I na straně abolicionistů docházelo k ozbrojeným výpadků proti příznivcům otrokářství vedené Johne Brownem, který podobné bojůvky později rozpoutal ve Virginii, za což byl roku 1859 popraven oběšením. Co měli obě znepřátelené strany společného bylo to, že ve východní části Kansasu kdysi vláda usídlila domorodé kmeny, které vyhnala z východní části Spojených států za řeku Mississippi a později za Missouri. Divoké osídlování vedlo k řadě střetů. Některé kmeny se nechaly dobrovolně odsunout do jiných míst, jiné se bránily násilím, podobně jako tomu probíhalo ještě několik desetiletí. Násilná likvidace zdejších indiánských rezervací patřila k těm nejbrutálnějším. Zastání našli i u federálních úřadů, avšak armáda vyslaná na toto území pro ochranu domorodců tyto nařízení naprosto ignorovala a odmítla zakročit proti bílým osadníkům. O desetiletí později se Kansas stal učebnicovým vzorem Divokého západu.

Mapa Kansasu roku 1859
Mapa Kansasu roku 1859.
zvětšit do nového okna

Jenže místní pro otrokářsky ladění politici, kteří převažovali, začali přijímat řadu zákonů na zavedení otrokářství. Reakce protiotrokářských obyvatel a politiků byla taková, že si zvolili vlastní zákonodárce a za své sídlo si zvolili Topecu. Tento akt však prezident Pierce považoval za nelegální odmítl jejich ústavu ratifikovat. Roku 1857 vznikla Lecomptonská ústava (podle hlavního města Kansasu), kterou politici ze strany protiotrokářského tábora odmítli podpořit, protože opět vyzněla pro-otrokářky. Jenže nálady v Kansasu se změnily a ústavu při hlasování drtivá většinou obyvatel zamítla. Další ústava z roku 1858 byla zase natolik radikální, že ji ústavní výbor v tichosti odložil a věnoval se raději novému návrhu, tzv. Wyandottskou ústavou z roku 1859, kterou obyvatelé Kansasu ratifikovali 2:1 ve prospěch přijetí, o rok později prošla Sněmovnou reprezentantů, problémy však nastaly v americkém Senátu. K ratifikaci došlo až po odchodu jižanských senátorů z jejich míst v rámci jižanské rebelie. Konečně roku 1861 podepsal dokument prezident Buchanan a tím byl Svobodný stát Kansas přijat do Unie. Stalo se tak týden po té, co se odtrhlo několik jižanských států a země stála na prahu občanské války.

Texas republic
Texaská republika. Žlutě je vyznačené faktické území republiky, zeleně nárokované území po Mexické republice

zvětšit do nového okna

Texaská republika (2. březen 1836 až 29. prosinec 1845) vznikla jako nezávislý stát na mexickém území a ukončila svoji existenci dobrovolným začleněním (formálně anexí) do Spojených států amerických. Na počátku vzniku byl odpor proti nové mexické ústavě z roku 1824. Teprve však mezi říjnem 1835 až dubnem 1836 vypukla v Texasu otevřená revolta proti mexickému prezidentovi a generálovi Antoniu Lópezovi de Santa Anna. Ten vedl válku proti texaským osídlencům převážně pocházejícím ze Spojených států dosti nevybíravým způsobem, mnohdy nechal zajatce popravovat, sám však padl do zajetí a byl nucen tolerovat rebelské území, nikdy však texaskou samostatnost formálně neuznal. Ta vyhlásila samostatnost v březnu 1836, ale texaští politici si uvědomovali permanentní nebezpečí ze strany Mexika, proto žádali o začlenění do USA. To však nebylo možné bez předešlého záboru. To uskutečnil až prezident Polk. Následná válka s Mexikem dopadla pro Spojené státy vítězně a Mexická republika byla nucena vzdát se rozsáhlého území severně od Rio Grande za symbolickou cenu. Toto území činilo více než polovinu této latinskoamerické republiky. Již 19. února 1846 byl Texas přijat jako nový členský stát Unie. Texaská rebelie však nemohla mít ani jiné vyústění. De facto zde občané Spojených států získali půdu a čekali jen na vhodnou příležitost, aby svůj majetek posílili začleněním do ekonomicky vyspělejší země, která byla i jejich zemí mateřskou. Podrobná historie této revolty je ke čtení zde (anglicky): Handbook of Texas.