Galerie presidentů Spojených států amerických

(do roku 1945)

Zachary Taylor

Vojenská kariéra

Jeho rodinné kořeny sahají do Virginie, odkud jeho rodina pocházela a kde se Zachary narodil. Tato prominentní otrokářská rodina se později usadila v Kentucky v Louisville, v oblasti s tradičními hraničářskými podmínkami a dřevěnými sruby. V jednom takovém i vyrůstal, avšak ten se časem proměnil v honosný cihlový dům s tím, jak rodina Taylorů bohatla. Ta k roku 1800 vlastnila kolem 10 000 akrů půdy (tedy 4 tisíce hektarů = 4 km² zemědělské půdy). Jeho otec Richard Taylor sloužil jako podplukovník ve válce za nezávislost a na jeho plantážích v Kentucky pracovalo na 26 otroků.
Mladému Zacharymu se v mládí v odlehlých podmínkách příliš valného vzdělání nedostalo, přesto roku 1808 vstoupil do armády u 7. kentuckého pěšího pluku v hodnosti poručíka. Válka s Británií v létech 1812 až 1814 znamenala pro mladého důstojníka možnost kariéry. Pověřením převzetí kontroly nad Fort Knoxem a obranou Fort Harrison se v obou případech vyznamenal a dosáhl hodnosti majora.
Po skončení války se rozhodl k odchodu z armády a dále se věnoval pouze hospodaření na své plantáži. Ale tento způsob života ho příliš nenadchl a proto se již roku 1816 znovu vrátil k armádě.
Další působení v armádě se vyvíjelo poněkud poklidněji. Roku 1819 dosáhl hodnosti podplukovníka, pak několik let strávil v několika pevnostech. Zlom přišel v roce 1832 povýšením na plukovníka a účastí na válečném tažení proti náčelníkovi Černému Jestřábovi a roku 1837 ve druhé seminolské válce, kde byl povýšen na generálmajora a posléze se stal vojenským velitelem pro celou Floridu. Zde se začal postupně zajímat o politiku.
I když měl pověst úspěšného velitele ve válkách proti domorodcům, osobně k nim nepociťoval nesympatie. Věděl, že často konflikty vyprovokovali bílí osadníci a proto se stal zastáncem toho, aby v domorodých oblastech sídlili silné posádky, které by oběma stranám bránili ve vzájemné konfrontaci a eskalování bojových nálad.
Avšak americký hrdinou se stal během vojenského tažení ve válce s Mexikem, které nastalo po anexi Texasu, kdy 22. února 1847 u Buena Vista porazil několikanásobně početnější mexickou armádu (Taylor měl k dispozici 6 000 mužů, Mexičanů na 20 000). To mu vyneslo vavříny, které hodlal využít pro svoji budoucí politickou kariéru.

Presidentem Whigů

Během své vojenské dráhy nedal nikdy najevo své politické smýšlení, spíše se pokoušel o jakousi neutrální a nezávislou politiku, která by balancovala mezi oběma hlavními vlivnými politickými proudy Demokratů a Whigů.
Krátce po jeho slavném vítězství začaly po celých Spojených státech vznikat kluby na jeho politickou podporu v příštích presidentských volbách, a to napříč celým spektrem příznivců různých politických směrů, včetně Demokratů a Whigů. Taylor dal sice najevo svůj nesouhlas s bankovním systémem presidenta Jacksona, ale k otrokářskému systému Jihu a dalšímu rozšiřování otrokářství se vyjadřoval zdrženlivě, neboť i on sám byl vlastníkem otroků. Především nejevil zájem o další rozšiřování otrokářského systému tam, kde přírodní podmínky nenasvědčovaly prosperitu pro pěstování bavlny či cukrové třtiny. Oproti Whigům však nesouhlsil s vysokými celními tarify. I tak se na konec stal favoritem strany Whigů v nadcházejících volbách na podzim roku 1848. Jako protiváhu pro váhající voliče Severu byl na místo jeho vicepresidenta vybrán Millard Fillmore, významný Whig z New Yorku.

Nový president se snažil být mužem kompromisu a racionálních rozhodnutí. To se projevilo především v otázce přijetí nově získaných území mezi právoplatné státy. Kalifornie jasně směřovala k antiotroctví, což prokázala i ve svoji ústavě, naopak Texas směřoval k otrokářství. Mnozí politici Severu nesouhlasili s dalším rozšiřováním otrokářství na západ a jakýkoliv kompromis odmítali, Jih naopak nechtěl do Unie antiotrokářskou Kalifornii. Taylor byl připraven prosadit kompromis, a to i vojenskou silou a varoval Texas před anexí do nově získaných území v oblasti Nového Mexika. Osobně neměl problém v tom, aby si každý budoucí členský stát Unie zvolil vlastní cestu a to platilo i vpřípadě protiotrokářské Kalifornie. Stál u návrhu nového kompromisu pro vymezení rozšiřování otrokářství, který po jeho smrti dostal podobu v aktu zvaném Kansako-Nebraský kompromis. Součástí tohoto návrhu se stala i klauzule, která nařizovala navrácení uprchlých otroků jejich vlastníkům, ať již byli zachyceni na kterémkoliv území Spojených států.

Osudný mu byl 4. červenec, kdy se při benefiční oslavě ve Washingtonu nakazil střevní nemocí, které 9. července 1850 podlehl. Jeho přístup v otázce otrokářství sice oddálil narůstající konflikt, avšak zůstává otázkou, zda by měl on sám tak silnou politickou váhu, že by tomuto konfliktu zabránil.

Jeho manželka Sarah, s kterou byl ženatý od roku 1810, ho přežila o pouhé dva roky. Z jejich mabželství vzešlo šest dětí, dvě se nedožili dospělosti. Jeho dcera Sarah se provdala za budoucího prezidenta Konfederace Jefferona Davise, ale krátce na to zemřela, jeho syn Richard sloužil jako konfederační generál.

nahoru