celní tarify ve Spojených státech
Vývoj vybraných celních tarifů ve Spojených státech od roku 1820 do dnes.
zdroj: 2012books.lardbucket.org
zvětšit do nového okna

Celní tarify (tedy clo či pouze zkráceně tarify) patří neodmyslitelně k důležitému ekonomickému faktoru v průběhu historie Spojených států amerických. Často byly využívány k ochranářské politice domácí výroby a patřily k nejvýznamnějšímu příjmu federální vlády.
Již při vzniku Spojených států měla federální vláda v duchu prosazované co největší nezávislosti jednotlivých států jen málo možností, jak vybírat jednotnou federální daň. Proto již roku 1789 bylo nutné takový finanční nástroj vytvořit a zároveň se vyhnout přímé dani. Clo se ukázalo jako nejvhodnější možnost. Z období prvního ministra financí Alexandra Hamiltona byl roku 1789 stanovil celní tarif na 5% všech dovážených věcí. Nepokoje ale překvapivě vyvolala daň na whisky, kterou roku 1802 prezident Jefferson zrušil. Takto nízké clo však bylo dlouhodobě neudržitelné, do roku 1812 se vyšplhalo přibližně na 12%, v období války s Británií vzrostlo dokonce na dvojnásobek této hodnoty. Tím se ovšem nezastavil, 1816 to již bylo 35% a roku 1820 dokonce 40%. Tarif z roku 1828 stanovil 38% clo, u některých surovin a výrobků z dovozu, u některých dokonce na více než 60%. Ovšem jižní státy tuto ochranářskou politiku nesdílely, přesto ji demokratický prezident Andrew Jackson podepsal, protože jeho cílem bylo splatit státní dluh. V roce 1832 klesla cla jen o několik procent a hrozil vážný politický rozkol především s Jižní Karolínou, kdy prezident Jackson pohrozil k prosazení federálních zájmů vojenskou sílu. O rok později vznikl kompromisní celní tarif, který se pohyboval přibližně na 20% dovozní přirážce.

Úspěchy Whigů ve volbách a jejich rostoucí moc v Kongresu jim umožnila prosadit tzv. Černý tarif z roku 1842, kdy bylo clo stanoveno na téměř 40%. Důsledkem těchto opatření klesl dovoz na polovinu předcházejícího roku, ale i vývoz zaznamenal 20% pokles. Sotva však převládli v Kongresu Demokraté, prosadili tzv. Walkerův tarif (podle tehdejšího ministra financí), cla poklesla na 25% a zahraniční obchod se více zaměřil na Velkou Británii. V roce 1857 došlo u některých druhů zboží dokonce snížení až na 18%.
Občanská válka donutila Unii k zvyšování cel, nejprve na 26% a 36% podle druhu zboží, koncem války to bylo již 38% a 48%. Tyto celní přirážky vydrželi s drobnými úpravami až do roku 1883, kdy tehdejší republikánská vláda provedla spíše kosmetické úpravy ke snížení sazeb. Roku 1890 došlo dokonce k dalšímu navýšení některých položek až na 50%. Takové ochranné sazby vyvolávaly protesty především u demokratické opozice. Odklonění voličů přimělo Republikány pro kompromis, kdy cla byla mírně snížena a prvně v historii Spojených států museli obyvatelé s příjmy nad 4000 USD platit z tohoto 2% daň. Srovnatelné na poměry roku 2010 to bylo víc než dvojnásobek průměrné americké mzdy (a naše poměry více než pětinásobek). Zdanění se tedy týkalo jen movitější části obyvatel. Co se týkalo celních přirážek stanovené Konfederací, oficiální tarif byl 15%, ale hospodářská blokáda Jihu spolu s pašováním výběr cla téměř ochromil a znemožnil.
Opětné vítězství Republikánů přineslo roku 1897 opětné navýšení cel, které se pohybovaly v průměru od 47% po 52% po dobu 12 let, kdy došlo k některým úpravám. To už ovšem i mezi Republikány sílili hlasy po zavedení menších celních tarifů. Teprve však administrativa za Demokraty zvoleného prezidenta Woodrowa Wilsona se odvážila k radikálním změnám a přepsání historie ve výběru federálních příjmů. Clo bylo sníženo na průměrných 26%, avšak zároveň poklesla dosavadní hranice pro výběr daně z příjmu na 3000 USD (týkalo se to přibližně 3% obyvatelstva), avšak pouze ve výši 1%, stejně pak byly ve stejné výši zdaněny právnické osoby s ročním příjmem nad 5000 USD. Avšak důležitým mezníkem se stalo prosazení 16. dodatku Ústavy, který výběr daně z příjmů Kongresu umožnil.
Ve dvacátých létech 20. století Wilsonova administrativa zvýšila clo na některé rostlinné a živočišné produkty, aby zabránila prohlubující se stagnaci v zemědělství. Cla se ovšem opět zvedla o rok později roku 1922 za republikánského prezidenta Hardinga. Tentokrát však evropské země reagovali obdobně, což se americkým vývozcům příliš nezamlouvalo. Situace se ještě zhoršila s vypuknutím Velké hospodářské krize a zavedením nových cel, které měli chránit domácí průmysl a umožnit tak zvýšení zaměstnanosti. Jestliže v roce 1929 bylo průměrné clo na 40%, roku 1932 již 59%. Dokud nebyla Evropa postižená krizí, cílený efekt zvýšení cla splnilo, ale s prohlubující se krizí na evropském kontinentu a recipročním celním programem jeho zemí se americký vývoz propadl na 60%, dovoz dokonce na 66%. Celní bariéry tak krizi pouze prodloužily.
Demokratický prezident Franklin D. Roosevelt přišel se širokou škálou řešení, jak krizi prolomit. Jedno z opatření byl zákon o vzájemných obchodních dohodách (RTAA) z roku 1934, což prezidentovi dávalo pravomoc uzavírat dvoustranné obchodní smlouvy včetně cel. Takto zavedená praxe se ujala do dnešních dnů, kdy na stejné zboží může platit pro různé země jiné clo.
Do období před občanskou válkou tvořilo clo přibližně 90% federálních příjmů, od zavedení daně z příjmu, kdy se postupně daň zvyšovala a povinných plátců přibývalo, se clo před Velkou hospodářskou krizí pohybovalo jen na 1/6 v souhrnu federálních příjmů. Po II. světové válce už jen kolem 1% až 2%.

Zlatý standard je v ekonomice a měnovém systému označována situace, kdy státem vydávaná měna je fyzicky kryta zlatem. To v praxi znamená, že klient může takovou bankovku či minci na příslušném místě směnit za předem stanovené množství zlata, peníze jsou tedy tzv. „kryty zlatem“.
Zlato bylo již v nejstarších dobách známým platidlem, avšak nejstarší zlatý standard je znám z roku 1717 v Anglii, krátce ji bylo opuštěno v období napoleonských válek. Spojené státy přistoupili na zlatý standard roku 1834 poměrem 20,67 $ US za unci. Na přelomu tisíciletí již většina zemí měla zavedený zlatý standard a mimo jiné se díky tomu uchytil název koruna. Tento trend skončil s První světovou válkou. Vyzbrojování a velké ekonomické ztráty během války způsobily, že země potřebovaly tisknou stále větší množství peněz, které však již nemohly vykrýt svými zásobami zlata. Zlatého standardu se roku 1914 vzdala dokonce i konzervativní Velká Británie.

Vývoj ceny zlata
Vývoj ceny zlata, na kterou byly vázány světové měny, se nijak zvlášť nevyvíjel a zůstával stabilní. Opuštěním dolaru od krytí zlatem roku 1971 znamenalo vyvolání inflace, znehodnocení světových měn a prudký nárůst ceny zlata. Jinými slovy - důvěra v ryzí zlato je stabilní, ovšem důvěra i v ty nejsilnější měny postupně upadá.
zdroj: maxmetal.cz/grafy
zvětšit do nového okna

Po ukončení války nastala inflační krize, především v nástupnických státech rozpadlého Rakouska-Uherska a ve střední Evropě. První československý ministr financí Alois Rašín situaci vyřešil povinným okolkováním původní rakouské měny, kdy krátce před tímto aktem nechala vláda neprodyšně uzavřít státní hranice. Okolkované peníze se tak až do nahrazení československou korunou staly platným oběživem. Protože však první Československá republika nedisponovala zlatem, k vybudování silné měny potřebovala uvážlivou a zodpovědnou politiku s nezávislou centrální bankou, kterou se roku 1926 stala Národní banka československá. Již roku 1925 stanovil stát krytí zlatem české měny na 20%, roku 1929 se československá koruna stala zcela krytá zlatem a daným poměrem 1 koruny na přibližně 44,58 mg ryzího zlata. To posílilo její důvěryhodnost, které se ovšem československá koruna těšila již dříve. V době nastoupení krize se vláda rozhodla korunu devalvovat na 31 mg ryzího zlata, což znamenalo ztrátu její kupní síly a důvěryhodnost, ale tento trend byl celosvětový.
Velká hospodářská krize nejvíce zasáhla Spojené státy, i pro nešťastně zvolenou politiku prezidenta Hoovera. Nově zvolený prezident Franklin D. Roosevelt nastoupil s razantním plánem na prolomení hospodářské krize. Mezi první opatření patřilo povinné a zákonem nařízené odevzdání zlatých mincí, prutů a certifikátů do 1. května roku 1933 (zákon začal platit 5. dubna) Federální bance. Nejednalo se však o vyvlastnění, spíše povinný výkup. Zákon v češtině k nahlédnutí zde. Zároveň byla hodnota měny devalvována tak, že za jednu unci bylo stanoveno 35 $ US.
Po Druhé světové válce došlo v západním světě a jeho ekonomické sféře o pokus o stabilizaci. Za vůdčí měnu byl uznán americký dolar se svojí stálou a stabilní fixací na trojskou unci (35 USD = 1 unce) a ostatní měny se fixovaly na americký dolar. V praxi to znamenalo, že výkyv dolaru ovlivňoval i ostatní měny na něj vázané, proto byl poněkud hýčkán. Ke změně došlo za prezidenta Nixona, který roku 1971 definitivně zlatý standard opustil, čímž se zlato jako platidlo stalo historickým artiklem. Mohla za to i další válka, tentokrát ve Vietnamu. V dlouhodobém důsledku pak cena zlata rapidně rostla, zatím co dolar neustále oslaboval.
A jaké výhody to vlastně zlatý standard přinášel? Důvěryhodnost měny, nízkou míru inflace, pomalý růst cen (ale i mezd), ale kvůli menšímu podílu peněz v oběhu i dražší a méně dostupné půjčky, stejně tak zodpovědnější hospodaření jedince i státu s penězi, neboť neuvážené hospodaření mohlo vést k náhlému pádu měny a ekonomiky. Nepříjemným zásahem do udržitelnosti zlatého standardu patřily válečné konflikty, kdy bylo potřeba vyšších výdajů než dovolovalo krytí měny. Krytí měny zlatem postupně zaniklo. Na jak dlouho je však otázkou, neboť některé ekonomiky po tomto měnovém systému více než pošilhávají.