Rýže byla známa v rovníkové Africe daleko před tím, než se její příbuzná odrůda z Asie dostala na evropský stůl. Místní obyvatelé její pěstování i účel dobře znali. Když se stali obětí otrokářských orgií a násilím je převezli na americký kontinent, byli to právě oni, kdo měl o znalosti k jejímu rozšíření a využití.
vpravo Oryza sativa (asijská rýže, rýže setá).
Oryza glaberrima (africká rýže) se běžně pěstovala na území latinské Ameriky, tedy především v karibských oblastech a pobřeží Mexického zálivu. Anglickým osadníkům sice nějaký čas trvalo, než pochopili význam této plodiny, ale již v polovině 17. století se rýže začala pěstovat v kolonii Virginie a od roku 1685 v Karolíně. Zde ji zanechal kapitán John Thurber, jehož loď vezla z Madagaskaru tento produkt a u pobřeží Jižní Karolíny musela osádka provést nutnou opravu. Kapitán daroval místnímu chirurgovi Dr. Woodwardovi peck (pozn. peck je stará anglická jednotka objemu a odpovídá asi 10 kg) vědra rýže a ten rýži nechal vysadit na své plantáži Abbapoola na ostrově Johns.
Rýže se později pěstovala ve vhodných oblastech podél amerického pobřeží od Virginie až k Floridě. Roku 1719 spolu s dovezenými otroky zavadí Francouzi pěstování rýže v Louisianě. V období od poloviny 18. století se v anglických koloniích Jižní Karolína a Georgie vytvářely cíleně rýžová plantážová pole pro větší zisk, jeden otrok musel obdělávat rýžové pole o výnosu 2 250 liber.
Dokud se nestala bavlna hlavním vývozním hospodářským artiklem, což se stalo až po vzniku Spojených států, tak se rýže během 18. století stala důležitou plodinou určenou nejen pro domácí obživu kolonistů, ale i na vývoz. Jestliže Jižní Karolína vyvezla roku 1698 10 tisíc liber rýže, další rok to byl trojnásobek, roku 1700 již 95 tisíc liber. O polovině 18. století tvořila rýže polovinu zboží na vývoz z této kolonie. Místní vyšlechtěná odrůda Carolina Gold se stala vyhledávanou pro svoji ořechovou chuť i zlatavou barvu. Osvobození otroci ji později přivezli do Libérie, kde se pěstuje po dnes.
zdroj: An ecological characterization of South carolina wetland impoundments, Marine Resources Library, College of Charleston.
Pro kolonisty jižního atlantického pobřeží se rýže stala nezbytnou součástí jejich jídelníčku a trend pokračoval i po ukončení války za nezávislost. V polovině 19. století na více než 75 tisících akrech půdy se vypěstovalo 160 milionů liber rýže pro domácí potřebu i pro export. Byla to opět Jižní Karolína, která roku 1860 dodávala 70% veškeré rýže vypěstované na území Spojených států.
Zásluhu na tom mělo historické území, které se nazývá Lowcountry, tedy Nízká zem. Jedná se přibližně o území ohraničené řekou Pee Dee na severu a Savannah na jihu v hloubce až 60 km do vnitrozemí. V této rovinaté oblasti, které mělo teplé a zároveň vlhké podnebí, vznikaly poblíž vodních toků rýžové plantáže. Celá oblast však okrajově překračovala území Jižní Karolíny a zasahovala až do Georgie a Severní Karolíny. Zisk majitelů rýžových polí dokonce překračoval zisky otrokářů těžící z produkce bavlny. Měla na tom podíl i mechanizace loupání rýže, když Jonathan Lucas začal roku 1787 pracovat na zařízení poháněné vodním proudem podobně jako běžné vodní mlýny, avšak sloužil k drcení slupky rýže. O pár roků později uvedl vynález do provozu. Na obsluhu stačili tři pracovníci, kteří mohli za 12 hodin zpracovat kolem 5 tun neoloupané rýže. Lucas roku 1817 sestrojil i první rýžový mlýn poháněný parou a tradici majitelů výkonných rýžových mlýnů udržovali i jeho potomci.
Majitelé plantáží si byli plně vědomi, že bez otroků se znalostí pěstování rýže se neobejdou. Proto místní otrokáři směřovali své nákupy výhradně na otroky dovezené ze Senegalu, Gambie a Sierry Leone, kteří měli znalost s pěstováním této plodiny ze své vlasti. Ti pak vymýtili krajinu, dali vzniknout bažinatým zavlažovaným polím určených pro výsadbu rýže a starali se o ni. Na jedno pole připadalo přibližně asi 20 otroků, ale každý zodpovídal za svůj úsek. Měl svůj každodenní úkol a ten když k spokojenosti dozorce splnil, měl osobní volno. Mohl se tak věnovat vlastnímu hospodářství či drobnému řemeslu. Ze strany otrokářů zde vůbec panovala jistá benevolence k osobnímu životu jejich otroků, protože si snad více než v jiných hospodářských oblastech uvědomovali jejich důležitost, především pak po zákazu dovozu otroků z Afriky. Vzniklo tak specifické afroamerické etnikum, jazyk a kultura s menším vlivem evropských vlivů i rasovým míšením, která se nazývá Gullah v Jižní Karolíně a Geechee v Georgii.
Výsadba rýže vyžaduje uměle zavlažované mokřiny či ty přírodní k tomu upravené. Pole bývalo rozděleno na části a obehnané zavlažovacím kanálem. Důležitá byla jejich rovinnost kvůli tomu, že musela být celá zatopená. Mohly ji tvořit i terasy. Celý systém doplňovaly nejrůznější nutné zařízení jako hráze, odtoky, stavidla a podobně. Během dorůstání se rýže přesazuje a celý proces od výsadby po sklizeň pro pěstitele rýže znamená, že se permanentně pohybuje v bahnité vodě, sahající často až daleko nad kotníky. Že tento styl života se musel nutně projevit na zdraví zotročených Afričanů není pochyb, úmrtnost mezi otroky rýžových polí byla vysoká, až jedna třetina během roku a i průměrný věk oproti zbytku zotročené černé komunity zde byl poměrně nízký. Zásluhu na tom měli nejen nezdravé podmínky pří obdělávání rýžových polí, ale i malárie nebo žlutá horečka, tedy nemoci přenášené komáry, pro které se staly mokřiny vítanou domovinou. Na tyto nemoci umírali i majitelé těchto plantáží, ale časem se naučili v pravý čas opouštěn nezdravé podmínky svých plantáží a uchýlili se na svá „letní sídla“. To otroci jaksi nemohli ...
Georgie k pěstování rýže přistoupila poměrně pozdě, až po roce 1750, kdy bylo v kolonii upuštěno od idealistických a puritánských zákonů původního majitele a v rámci královské kolonie se to tak striktně nevyžadovalo. S příchodem otrokářství do této kolonie přišla i rýže, ale nikdy se její pěstování nevyrovnalo jejímu severnímu sousedovi. V dobách největšího rozmachu této plodiny ji v Georgii zabíralo kolem 40 tisíce akrů, tedy nějakých 160 čtverečních kilometrů a produkce roku 1859 dosáhla 51 milionu liber, oproti 25 milionů liber z roku 1849 a 12 milionů liber z roku 1839 čisté rýže. Jižní Karolína vyprodukoval roku 1839 kolem 60 milionů liber váhy čisté rýže, roku 1849 se celkově v obou státech vyprodukovalo 215 milionů rýže (z toho přibližně 88% připadlo na Jižní Karolínu).
Po roce 1850 se začala rýže pěstovat i Kalifornii, ovšem nikoliv komerčně, ale pro vlastní potřebu přibližně 40 tisíc čínských emigrantů. To však byla spíše ojedinělá záležitost. Vše se změnilo po ukončení občanské války, kdy část bývalých otroků z rýžových plantáží odešla za „sušší“ prací. Rýže se tak pozvolna od 70. let 19. století začala pěstovat v Texasu, v Louisianě, kde se dlouhodobě v malém množství pěstovala jen pro vlastní potřebu, se komerčně její výsadba uchytila v 80. letech 19. století. V té době obě tyto země vyprodukovali více než 70% celkového množství sklizené rýže v rámci USA. V roce 1906 se začíná rýže pěstovat v Arkansasu, 1909 v Mississippi (avšak komerčně až roku 1948), 1910 v Kalifornii, která se o deset let později stala hlavním pěstitelem rýže na území Spojených států. V téže době tradiční výsadba rýže v Jižní Karolíně a Georgii pomalu mizí. Pozvolný úpadek je završen řadou povodní a hurikánů mezi léty 1893 až 1911. Poslední komerčně pěstovaná rýže v Jižní Karolíně se objevuje roku 1927. V roce 1919 se v Georgii vyprodukovalo pouhých 0,2% rýže z celkového množství sklizeného v USA.
V dnešní době se Spojené státy podílí na světové produkci rýže přibližně 2%, ale pro domácí hospodářství je to nezbytná plodina, jak již v jídelníčku Američanů, tak v průmyslové výrobě či krmivu. Díky vysoké mechanizaci je pěstování vysoce efektivní, údajně až 300 krát více než v tradičních asijských zemích a patří i mezi silné vývozce této plodiny s 12% na světovém trhu.
