Indigo je modré přírodní barvivo, získávané z různých druhů rostliny rodu Indigofera, nejznámější je Indigofera tinctoria (indigovník barvířský nebo také modřil srpatý) vyskytující se v Africe a Asii. Tato polokeřová rostlina se záhy rozšířila do subtropických a z části i tropických oblastí. Modré barvivo získané fermentací patřilo k nejoblíbenějším a nejrozšířenějším po celém světě, v Evropě využívané minimálně od konce 13. století. Jiná odrůda Indigofery byla známa peruánským i jiným původním obyvatelům Ameriky. Ovšem ne všechny druhy Indigofery jsou vhodné pro získávání barviva a samotná barva se vyskytuje v několika odstínech. V Evropě se podobné modré barvivo vyrábělo z borytu barvířského (Isatis tinctoria), který se zde nachází volně v přírodě. Pracovní proces je při získávání barviva podobný, ale méně efektivní ke kvantitě spotřebované váhy rostlin na stejné množství vyrobeného barviva, než jako u indigofery. Přesto se výroba modrého barviva z borytu udržela až do počátku 20. století, tedy mnohem déle než z indigofery v Americe.

Indigofera tinctoria
Indigofera tinctoria
zvětšit do nového okna

Produkci indiga se věnovali již španělští kolonizátoři ve svých amerických koloniích. Objev zdejšího druhu Indigofery se datuje do druhé poloviny 16. století a již kolem roku 1600 se indigo stalo důležitým vývozním artiklem Španělů z Nového světa. Během dalších tří desetiletí však nastal výrazný pokles v poptávce po americkém indigu. Přesto se jeho výroba udržena, například roku 1685 je to zaznamenáno v kolonii Saint-Domingue (později zvané Haity), která však byla pod kontrolou Francouzů.
Právě ti vytlačili (nebo spíše nahradili) Španěle z obchodu s touto komoditou. Již od poloviny 17. století vyráběli indigo ve svých ostrovních koloniích Guadeloupe a Martinik a od poloviny 18. století také v Louisianě, konkrétně v oblasti Nového Orleansu. Během Sedmileté války (1756–1763) nastal v této francouzské kolonii hospodářský úpadek a výsledkem mírové Pařížské smlouvy připadla Louisiana částečně Španělsku, jako odškodnění za Floridu, kterou si jako vítězná mocnost ponechali Britové.
Ovšem ani španělská nadvláda v Louisianě v letech 1763 až 1800 neznamenala konec produkce indiga, ale právě naopak. Španělští kolonizátoři své francouzské majitele plantáží v této činnosti podporovali, neboť z toho měli i oni zisk. Avšak v poslední dekádě 18. století díky rostlinným chorobám a konkurenci trhu začínají převažovat plantáže s cukrovou třtinou, až výroba indiga v Louisianě komerčně zanikla.
Angličané roku 1645 získali nadvládu Jamajky nad Španělskem a již o několik desetiletí později se zde pokoušeli o výrobu indiga pro vývoz. Jestliže s počátkem 18. století se obchodu s indigem Jamajce dařilo, po roce 1730 se toto zboží z tohoto ostrova již nevyváželo. Výrobu indiga se pokoušeli Britové zavést i na Floridě, kterou měli v držení mezi léty 1763 až 1783. Ovšem ten skutečně výnosný obchod s tímto produktem nastal až po jeho zavedení v Jižní Karolíně.

Elizabeth Lucas Pinckneyová
Mladinká Elizabeth Lucas Pinckneyová na obraze neznámého autora.
zvětšit do nového okna

Od Virginie až po Floridu se podnes vyskytuje divoce rostoucí Indigofera caroliniana, s níž se evropští osadníci obeznámili od původních obyvatel a sami se pokoušeli přibližně od roku 1670 v Jižní Karolíně s touto odrůdou vytvořit indigovou barvu. Jeho kvalita a množství rostliny k výtěžku barviva nemohla konkurovat kvalitnějším odrůdám. Zájem o pěstování indigové rostliny upadal a Jižní Karolína prosperovala z pěstování rýže. To se však mělo změnit.

Elizabeth Lucas Pinckneyová patřila mezi osvícené a renesanční ženy své doby. Narodila se roku 1722 na jednom z karibských ostrovů spadající pod britskou nadvládu a její rodina patřila ke zdejší plantážnické elitě. Dostalo se jí dobrého vzdělání a roku 1738 se celá rodina přestěhovala do Jižní Karolíny na plantáž Wappoo v blízkosti Charlestonu. Ale již příštího roku musel její otec, britský plukovník, vyslechnout královské výzvy do zbraně a mladičká, sotva sedmnáctiletá Eliza, jak jí podomácku říkali, se musela starat nejen o plantáž Wappoo, ale dohlížet na chod dalších dvou a starat se o mladší sestru. Volný čas si krátila studiem své oblíbené botaniky a přišlo jí vstříc, že otec zasílal semena rostlin k možnému uchycení na jejich plantážích. Mezi nimi i hojně využívanou Indigofera tinctoria pěstovanou pro kvalitní indigo v karibské oblasti. Počínaje rokem 1740 tak i za pomoci místních otroků, kteří měli o výrobě indiga znalosti ze své původní domoviny, také díky vhodné půdě a vytrvalosti, se ukázaly první výsledky. Nevzdala to ani tehdy, když většina první úrody pomrzla a jí zůstala sotva stovka zdravých keřů. Když se jí začalo dařit, její úsilí marnil najatý odborník, který se obával konkurence.

Kultivace pole s vysazenou indigoferou
Kultivace pole s vysazenou indigoferou a náležitými nástroji v Brazílii. Autorem kresby je José Mariano da Conceiçao Velloso.
zvětšit do nového okna

Podporu pro experimentování s indigem našla v Charlesi Pinckneyovi, kterého si sama zvolila za svého manžela a roku 1744 byli sezdáni. Tomuto postaršímu vdovci a majiteli sousední plantáže a zároveň místnímu soudci bylo již 45 let, přesto si sňatek s ním prosadila navzdory otcově nesouhlasu. Udělala jistě dobře, protože právě on se postaral o reklamu a obchodní záležitosti spojené s jejich produkcí indiga, které se roku 1749 začalo z Jižní Karolíny vyvážet do Británie a díky jejich příznivci Jamesi Crockattovi dokonce britský parlament uzákonil dotování dovozu tohoto zboží z amerických kolonií. Aby cílevědomá Eliza dala váhu svému projektu, nechala navrhnout a batikovat indigem šaty, které pak s propagačních důvodů nosila. Potomci manželů Pinckneyových patřili mezi významné osobnosti nejen Jižní Karolíny, ale i Spojených států, Eliza se řadila mezi patrioty americké nezávislosti, její manžel sice bohužel zemřel již roku 1758, ale na Deklaraci nezávislosti je podpis jejich syna.
Za svůj úspěch vděčila ještě jednomu muži. Jmenoval se Quash, otrok z rodinné plantáže a právě díky jeho znalostem a zručnosti mohla uvést výrobu indiga do praxe. Za svoji loajalitu získal několik let po válce za nezávislost svobodu, kterou později koupil i svým dětem. Sám pak vlastnil plantáž na výrobu indiga.
Elizabeth Lucas Pinkleyová se osobně znala i s prezidentem George Washingtonem, se kterým se spřátelila. Když roku 1793 ve Philadelphii zemřela na rakovinu, zúčastnil se jejího pohřbu. Je první ženou, která byla uvedena do síně slávy v Jižní Karolíně. Její osobně psaný deník je podnes významnou sondou do života Jižanů 18. století.

Histoire générale des drogues
Ilustrace z knihy Histoire générale des drogues (1694), jejímž autorem je Pierre Pomet. Zachycuje zpracování Indigofery suffruticosy známé taktéž jako Indigofera anil či guatamalské indigo. Jedná se o druhý nejrozšířenější druh Indigofery využívaného k výrobě indigového barviva.
zvětšit do nového okna

Senzační úspěch Elizabeth Lucas Pinkeyové, vstřícnost britské vlády a nový prostor pro podnikání podnítil nebývalý zájem o výrobu indiga. Jestliže roku 1744 prakticky nikdo indigo z Jižní Karolíny nevyvážel, již příštího roku to bylo 5000 liber a tím zájem nekončil. Severně od Charlestonu se zrodila indigová oblast a následovali ji další místa v Jižní Karolíně a později i Georgii. O deset let později (1755) produkovala Jižní Karolína přibližně 200 tisíc liber indiga, Georgie 4500 liber. Těsně před vypuknutím americké války za nezávislost se z obou kolonií vyváželo 1,1 milionu liber indiga. Válka znamenala sice pokles ve výrobě, ale roku 1787 se vyvezlo již 900 tisíc liber indiga a zdálo se, že obchod s touto komoditou se opět probral. Jenže během devadesátých let nastal prudký pokles. Rostliny byly snadno napadnutelné škůdci, snižoval se vyprodukovaný objem barviva z daného množství rostlin a Britové po válce již americký dovoz pochopitelně nedotovali a raději se zaměřili na obchod s Indií. Roku 1802 o vývozu indiga ze Spojených států není ani zmínky...
Indigo však nezaniklo, jen pěstitelé se v komerční oblasti začali věnovat plantážím s bavlnou. V osmdesátých letech 19. století se začalo experimentovat se syntetickým indigovým barvivem, které se vyrábí dodnes. To se využívá převážně v textilním průmyslu. Přírodní indigo se dnes využívá především v kosmetice, někdy samotné, jindy smíchané s hennou.

Výroba indiga, Middleton, A New and Complete System of Geography, London 1779
Výroba indiga. Charles Theodore Middleton, A New and Complete System of Geography, London 1779. Jak je vidět se srovnáním s ilustrací o něco výše, ve výrobě indiga se ani po sto letech nic nezměnilo.
zvětšit do nového okna

Podobně jako u pěstování rýže se i výroba indiga neobešla bez zotročených Afričanů znalých výrobního procesu a pěstování indigofery, která není příliš náročná, ale miluje teplo a vlhko. Zasévá se obvykle v březnu, semena se kladou do brázd až 30 cm od sebe. V červnu až červenci je již tato keřovitá rostlina o výšce přibližně jednoho metru připravena ke sklizni. Je to v době poupat, kdy rostlina obsahuje nejvíce barviva. Seřeže se srpem na výšku dlaně od země, uváže do snopů a takto je připravena ke zpracování. Indigofera dokázala být během jednoho roku třikrát hotova ke sklizni díky rychlé regeneraci.

Samotná výroba indigového barviva se skládala ze tří fází, vlastně ze tří kádí. První káď byla namáčecí (zvaná trempoire). Zde se rostliny poskládaly na dno, zatížily (nebo i ne) a postupně se zaplavovaly čistou vlažnou vodou. Takto se nechaly ponořeny na půl dne až den a půl. Čím dříve se tak po sklizni učinilo, tím se dalo získat více barvy. Obarvená voda se vypustila do druhé nádrže, která se kaskádovitě nacházela pod tou první. Zbytky rostlin se využili jako hnojivo. Díky rozkladu rostliny vznikal při tomto procesu nelibý hnilobný zápach.

Indigo Production, South Carolina, 1757
William DeBrahm, Indigo Production, South Carolina, 1757. Ilustrace zachycuje otroka vyrábějícího indigové cihly.
zvětšit do nového okna

Druhá nádrž se nazývala míchací (tzv. batterie). Právě mícháním obarvené vody, resp. jejím stykem s kyslíkem, docházelo k tomu, že začaly vznikat sraženiny barviva, zatím s příměsí přítomných nečistot. Tyto sraženiny se potopily ke dnu nádrže, kde vytvořily nahnědlý kal. Voda se postupně odpouštěla a kal na stěnách nádrže se seškrabával do vody. Kal se pak jiným otvorem odpouštěl přes filtr, nejčastěji plátěný pytel či síto, které zachycovalo nečistoty a přefiltrovaná barva odkapávala do třetí, úložné kádě. Odtud se sediment přenesl do měděné pánve, kde se zahřál a tím se odpařila zbývající voda, ale je do té fáze, aby vznikla hmota strukturou podobna těstu. Takové těsto se pak lisovalo ve speciálním zařízení, tak se zbavilo dalších zbytků vody a výsledný produkt se nakrájel na kostky a nechal se vysušit. Hotová kostka či jiný tvar se zabalil a byl hotov k prodeji.

Odhady pro výrobu 1 kg indiga se různí. Toto množství se dalo získat z 30 až 100 kg sesbírané indigofery, přičemž reálnější číslo se podle jiných výpočtů pohybuje mezi 50 až 70 kg použité rostliny na 1 kg barviva. Výroba si také žádala vysoké počáteční náklady, protože jedna výrobní jednotka sad kádí pozřela přibližně sklizeň z 2 a půl hektaru. To znamenalo, že výrobce indiga musel mít k dispozici několik takových sad podle vysazené plochy a výnosu. V jiném zdroji je zase zmínka, že z 50 akrů byl přibližný výnos 2500 liber barviva, v přepočtu je to asi 56 kg na 1 hektar (což může být třeba 100x100 metrů).