Herbert Clark Hoover
| 31. americký president | |
| narozen : | 10. srpna 1874 |
| zemřel : | 20.října 1964 |
| funkční období : | |
| 4.3. 1929 - 4.3. 1933 | |
| politické zařazení : | |
| Republikánská strana | |
Geolog z Iowy
Jeho životní dráha je cesta k tzv. „americkému snu“.
Pocházel z kvakerské rodiny s kořeny v Německu, Švýcarsku a Anglii. Jeho otec Jessie Clark Hoover se živil prodejem potřeb pro farmáře a řemeslníky ve West Branch v Iowě, jenže ten zemřel na infarkt v pouhých 34 letech, o tři roky později podlehla jeho matka pneumonii. Herbert se tak v devíti letech spolu se dvěma svými sourozenci stal sirotkem. Děti pak byly vychovávány různě po příbuzných. Roku 1885 se ho ujal strýc, který vykonával lékařskou praxi v Oregonu.
I když patřil spíše mezi průměrné studenty, nechyběla mu píle a ctižádost. Nechal se roku 1891 zapsat na nově vzniklou Stanfordovu univerzitu v Kalifornii a o 4 roky později ji úspěšně dokončil v oboru geologie. Jenže v oboru nenašel práci a tak se zpočátku živil jako prostý horník v Kalifornii. Měl však štěstí a roku 1897 u jedné důlní společnosti v San Franciscu získal místo inženýra. Ovšem za svoji prací musel odcestovat do Austrálie, později do Číny. Postupem času získával respekt v odborných kruzích a stal se vyhlášeným geologem, od roku 1908 samostatně podnikal a v rámci své práce procestoval několik světadílů. Jeho práce mu vynesla na 4 miliony dolarů (= cca 100 milionů dolarů k roku 2018).
I přes své pohádkové jmění nezapomněl na svůj původ, což se projevilo během První světové války. Po jejím vypuknutí organizoval návrat Američanů z válkou strádající Evropy. Mnohem závažnější se po organizační i humanitární stránce stala pomoc obyvatelům Belgie. Němečtí okupanti odmítali strádajícím lidem pomoci, neboť Velká Británie vyhlásila blokádu této země. Belgičané se tak stali obětí obou znepřátelených stran a zatím neutrální Američané v čele s Hooverem se toto strádání snažili zmírnit.
Určitou pozornost si zasloužil i tím, že byť jako Republikán spolupracoval s presidentem Woodwordem Wilsonem v řešení evropské krize během První světové války, pracoval jako jeho poradce. Byl postaven do čela Food Administration, úřadu, který se zabýval potravinovou pomocí evropských spojenců. Během následujících let zajistil pro Evropu 34 miliónů tun v nejrůznější podobě, ať se jednalo o potraviny, oblečení či jiné věci. Tato organizace pokračovala ve své pomoci hladovějící Evropě i po válce, včetně bolševického Ruska, od roku 1919 pod zkratkou ARA. Její pomoc dorazila i do tehdejšího Československa.
Již v roce 1920 měl vysokou šanci na nominaci v boji o prezidentské křeslo, ale W. G. Harding se ukázal jako přijatelnější uchazeč pro většinu Republikánů. Avšak pro svoji podporu tohoto budoucí prezidenta získal v jeho administrativě křeslo ministra obchodu a v něm se udržel i za jeho nástupce C. Coolidge.
Jeho zajímavým počinem v této funkci je, že donutil nejrůznější výrobce, aby zavedli výrobu standardizovaných náhradních dílů podle norem a tak zefektivnili americké hospodářství.
Jeho popularita byla stabilní a své organizační dovednosti v oblasti humanitární pomoci prokázal znovu při povodních řeky Mississippi roku 1927. Když president Coolidge oznámil, že již nebude podruhé kandidovat, volba Republikánů byla jasná. Jediný kdo připadal pro volby roku 1928 v úvahu byl Herbert Hoover. Jeho vítězství v následujících volbách bylo více něž přesvědčivé. Snad i o to víc, že jeho demokratický protikandidát Alfred E. Smith vyznával katolickou víru, tedy tu menšinovou v převážně protestantských Spojených státech. Černou skvrnou na Hooverově kampani se stal nechtěný hlas Ku-Klux-Klanu, který proti Smithovi zahájil přímo nenávistnou kampaň.
Během prezidentské kampaně v roce 1928 Hoover řekl: „Jsme dnes blíže k ideálu zrušení chudoby než kdy jindy v jakékoli zemi.“ Jak hluboce se mýlil ...
President velké krize
Paradoxem je, že člověk, který se vlastní pílí stal z chudého sirotka miliardářem a nezištně podal pomocnou ruku milionům lidí v Evropě i jinde, nebyl schopen čelit největší ekonomické i humanitární krizi 20. století. Do nového úřadu nastoupil s nadšením a energií jemu vlastní. V první řadě se zaměřil na práva a pomoci těm nejvíce utlačovaným či zranitelným - tedy domorodým Američanům a sirotkům. Když vypukla krize, tak na zpočátku věřil, že se jedná o podobnou krátkodobou krizi ze 20. let, podnikl tedy opatření, kdy tlačil na zaměstnavatele na zachování vysokých mezd a intenzivní finanční podpoře krachujících bank pro jejich regeneraci. Jako zapřisáhlý propagátor ekonomického systému laissez-faire (tedy volné ruky trhu či samospásnost trhu), odmítal hlubší zásah státu. Jenže krize postupovala dál.
Nezaměstnanost stoupla mezi roky 1930 a 1933 z 12 na 24% a nejednalo se o konečné číslo. Nejvíce byl postižený automobilový průmysl, kdy produkce nově vyrobených vozů klesla o 75%. Do roku 1933 muselo být uzavřeno na devět tisíc finančních institucí, investice do stavitelství klesly na pouhou šestinu z roku 1929. Krizí bylo postiženo i školství, děti neměl kdo učit, protože města neměla na platy učitelů. Krize zasáhla i Evropu, která se snažila ekonomické depresi čelit opuštěním od zlatého standardu, což u Hoovera nepřicházelo v úvahu. A navíc - ochranářskou ekonomickou politiku Spojených států oplácely evropské země stejnou měrou, což krizi v podstatě prodlužovalo.
zdroj:reddit.com
zvětšit do nového okna
Stále více Američanů přestávalo věřit, že Hoover je schopný najít řešení pro znovuzotavení ekonomiky. Obyvatelé nově vznikajících chudinských čtvrtí na předměstích je s hořkostí nazývala „Hooverville“, což byla posměšná transformace jiného novotvaru - „Hoovervize“, která ve své době, 20.let, znamenala prosperitu. Takových označení s předponou „hoover“ a označujícím chudobu vzniklo více. To, že Hoover věřil v idividualismus, který aplikoval i na utlačované Afroameričany, mu u této americké populace také neprospělo, protože nechtěl uznat, že zásadní problém není v neschopnosti jedince, ale chybě v systému.
Další represivní politika se zaměřila na emigraci, kdy hlavní skupinou postižených se stali Mexičané. Postupný nátlak se změnil na jihovýchodě Spojených států na čistky proti přistěhovalství.
Nepochopení reality se odrazilo i v tom, že Hoover jako prezident lpěl na striktním dodržování prohibice, aniž by si uvědomoval, že už tak běžní Američané utápějící se v depresi a beznaději potřebují nádech a nikoliv represi. Na popularitě mu nepřidala ani nepříjemnost, kdy se veteráni První světové války shromáždili v hlavním městě a dožadovali se uzákoněných, ale dosud nevyplacených kompenzací. Generál MacMarthur a jeho podřízený důstojník Dwight D. Eisenhower je na příkaz prezidenta donutili k ukončení těchto protestů a k tomu použili brutální sílu.
Hoover během voleb roku 1932 sice musel čelit vnitřní opozici ve straně, ale i tak se stal jasným kandidátem na prezidenta a dostal možnost obhajoby úřadu. Jeho protivníkem z Demokratické strany se stal Franklin D. Roosevelt, který byl nominován jako hlavní kandidát teprve ve čtvrtém kole volebních primárek. Tento newyorský guvernér sice trpěl fyzickým handicapem, byl částečně ochrnutý po onemocnění obrnou, avšak jeho vize pro zdolání krize, zvaná New Deal (Nový Úděl), mu pomohla k vítězství.
Rooseveltův oponent
I když se z hořkou porážkou musel smířit, nenechal si ujít žádnou příležitost ke kritice New Dealu i jeho tvůrce - Roosevelta. Ovšem ani tak Republikáni nepomýšleli na to, aby Hoovera v dalších volbách postavili jako prezidentského kandidáta, jeho pověst byla politicky příliš pošramocená.
Ani vstup Spojených států do Druhé světové války neschvaloval, i když při svých cestách po Evropě osobně poznal Hitlera i Göringa. Vždy patřil k zásadním odpůrcům jakýkoliv diktatur, ani o té nacistické si nedělal iluze, ale pacifické tendence u něj převládaly. Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem jeho odpor pro zapojení jeho vlasti do války ještě zesílil. Nepřál si totiž, aby Spojené státy jakoukoliv formou podporovaly bolševické Rusko, obával se totiž rozšíření Stalinovy moci a zpopularizování komunistické myšlenky v Evropě. Aspoň v tom se nemýlil. Svůj názor změnil až po japonském napadení Pearl Haboru. Během války se postavil do čela humanitární organizace Polsko i jiné země, avšak odmítl stejný post pod záštitou F.D. Roosevelta.
Avšak po skončení války neodmítl nabídku jiného republikánského prezidenta - Harryho S. Trumana. Ten jej nejprve pověřil cestou po Evropě za účelem shromáždění informací o zdevastované Evropě, na jejímž základě byla vypracována humanitární pomoc. V roce 1947 jej postavil do čela úřadu zvaného Hooverova komise, která se zabývala průzkumem státní administrativy a jejím pracovním zefektivněním. Na doporučení této komise se jich 70% v průběhu let realizovalo.
V roce 1953 přijal jmenování do čela stejné komise. To byl již prezidentem Dwight D. Eisenhower. Avšak podobnou nabídku od prezidenta Johna F. Kennedyho odmítl. Stalo se tak rok před jeho smrtí. Dožil se devadesáti let a byl pohřben v Palo Alto v Kalifornie vedle své manželky Lou Henry, která zemřela již v roce 1944.
