Tabák (Nicotiana) byl Evropanům znám od chvíle, kdy první mořeplavci vstoupili na americké pobřeží. Již Kryštof Kolumbus si povšiml, že domorodci této rostlině přikládají velký význam. Rodrigo de Jerez, jeden z námořníků posádky lodě Santa Maria, pozoroval domorodce při jejich postupu výroby doutníku z listí a brzy si tento zvyk osvojil. Propagoval ho po návratu ve své domovině, ale vyděsil své sousedy do té míry, že ti jej popohnali k inkvizičnímu soudu a za svůj prohřešek proti Bohu, totiž, že tu sílu mu při výdechu mu může dávat pouze ďábel, dostal 7 let žaláře.
Počátkem 16. století se ďáblův dech začal šířit mezi španělskými námořníky, pak i obyvatelstvem a začalo se věřit, že rostlina má blahodárné léčivé účinky. Již ve 30. letech 16. se tabák začal komerčně pěstovat v amerických kolonií a roku 1559 se díky francouzskému velvyslanci v Lisabonu Jeanu Nicotovi (*1530 †1604) tento zlozvyk rozšířil i do Francie. On sám byl jeho nadšeným propagátorem, takže záhy se pro tuto rostlinu (od roku 1570) uchytil u botaniků odborný název Nicotiana.
Jakákoliv podoba užívání tabáku (kouření, šňupání, žvýkání nebo v lékařství přikládání listů na rány) se stala v Evropě velmi populární. V roce 1571 napsal španělský lékař Nicolas Monardes knihu, v které uvedl téměř 40 nemocí, které lze užíváním tabáku vyléčit ... Přibližně v téže době se tabákový požitek rozšířil do Anglie, kde se ho ujal dobrodruh a milec královy Alžběty sir Walter Raleigh. Kouření tabáku si ovšem našlo i své odpůrce, jako byl například nástupce na anglickém trůnu Jakub I. Stuart, který na jeho dovoz uvalil vysoké clo a napsal ponaučení pro své poddané, v čem tví jeho odpor k této rostlině. Není tedy divu, že tito dva muži si nikdy nerozuměli, na což sir Walter doplatil životem. Ovšem pozdější nařízení byla mírnější a ve své podstatě chránila monopol kolonie Virginie.
Virginii dal název již výše zmíněný sir Walter Raleigh, ale prvním místem s trvalým osídlením se stal až Jamestown roku 1607. Počátky této anglické osady byly více než ubohé. Skladba prvních obyvatel nemohla dlouhodobě uspět, část z nich byla nižší šlechta, případně jejich služebnictvo, několik církevních osob a řemeslníci. Do rodné Anglie zasílali těžbu vzácného dřeva a za zisk kupovali jídlo. Pokoušeli se o rozvoj některých řemesel, které by jim prodejem výrobků do Evropy přineslo peníze, ale výsledky snažení nemohly konkurovat zavedené výrobě ve staré vlasti. Zasazené plodiny měli sotva na obživu, ale i tak strádali. Tehdy s vděkem přijali zásobování od domorodců a také se naučili pro vlastní potřebu pěstovat kukuřici. Jenže kromě stále více a více podrážděných domorodců měli nad sebou hrozbu španělského útoku, které si nárokovalo i toto území. Španělský útok se sice nekonal, ale úmrtnost v kolonii byla vysoká, strádání ještě větší. Naštěstí přicházeli stále noví a noví nadšenci pro osídlení panenské země. Přežila však přibližně třetina.
John Rolfe patřil k starším osadníkům Jamestownu. Přicestoval do kolonie roku 1610, navázal blízké vztahy s domorodci a ještě bližší s Pocahontas, dcerou jednoho z náčelníků. Co však hlavně udělal bylo to, že roku 1611 zasadil první tabák pocházející z bermudských semen, konkrétně z ostrova Trinidad. To proto, že místní divoce rostoucí tabák měl pro Evropany příliš silnou a štiplavou chuť, špatně hořel a ve Starém světě o něj nejevili zájem. Avšak křížením dosáhl John Rolfe příznivých výsledků.
Svůj podnik a pozemky postupně rozšiřoval a roku 1614 poslal do Anglie první čtyři sudy sušených tabákových listů. Tímto krokem udělal ze živořící kolonie kolonii budoucí prosperity a bylo jasné, že ani zdrcující útoky domorodců tomu nezabrání. Hlad po zisku z pěstování tabáku byl takový, že když kapitán Samuel Argall navštívil roku 1617 Jamestown, nezbylo mu nic jiného než konstatovat, že „obyvatelé města jsou rozptýtení, domy i jiné stavby neudržované, všude je jen vysazený tabák, ba i v ulicích a veškeré prostory se využívají k jeho sušení, dokonce i kostel". Toto zjištění vedlo k tomu, že guvernéři kolonie se snažili o nějaké omezení v chaotickém pěstování tabáku a motivovat osadníky k pěstování i jiných plodin pro vlastní výživu. Ale čísla hovoří za vše. Roku 1616 se vyvezlo z Virginie 2300 liber (1 035 kg) tabáku, 1617 již 20 tisíc liber, v letech 1618 a 1619 mezi 40 a 50 tisíci librami, roku 1629 již 1 a půl (!) milionu liber tabáku. Pochopitelně se prudce zvyšoval i počet osadníků a vedle Jamestownu vyrůstaly i jiné osady. Ovšem ne všichni osadníci měli stejná práva. Mnoho z nich mělo statut odsazených služebníků, tedy námezdních pracovních sil, kterým bohatší majitelé pozemků zaplatili cestu za oceán a ti se museli smluvně uvázat k jejich statku na několik let. Pro Evropany z nejchudších vrstev to byla často jediná možnost, jak se do Ameriky dostat.
I když se první Afričané ve Virginii stali odsazenými služebníky, tlak na změnu legislativy způsobil, že se tito černí služebníci stali otroky bez jakýchkoliv práv. Šlo mimo jiné o ekonomický efekt, protože odsazený služebník měl i přese vše svá jistá práva včetně odměny za práci a jeho statut byl pouze dočasný.
Od 1651 se Anglie pokusila dostat vývoz tabáku pod svoji kontrolu tím, že odbytištěm této komodity může být pouze Anglie, ale díky skotským a nizozemským překupníkům se to dařilo úspěšně obcházet. Individuální snahy o zamezení vývozu nekvalitního tabáku, který kazil dobré jméno i zisky ostatním obchodníkům, se objevovali již od počátku 18. století, ale Angličané stále více tlačili na kvalitu vyváženého tabáku, takže na popud virginského guvernéra Williama Gooche (ve funkci 1727 až 1749) byla od roku 1730 zavedena státem kontrola tohoto zboží určeného na vývoz. Pěstitel, který nedostal inspekční certifikát, nemohl tabák prodávat. Schválené zboží se dále prodáváno prostřednictvím tabákové aukce dalším zájemcům, zpracovatelům či překupníkům.
Roku 1760 založil Pierre Lorillard společnost v New Yorku, která dodnes zpracovává tabák. Jedná se o nejstarší společnost tohoto druhu ve Spojených státech. Shodou okolností o rok později vyšla ve Velké Británii studie, která varovala uživatele šňupacího tabáku, že tento zlozvyk způsobuje rakovinu v oblasti nosohltanu. O desetiletí dříve začala éra výroby doutníků na Kubě a později i v ostatních karibských oblastech. Avšak kolébkou doutníků jsou Kanárské ostrovy. Když však na Kubě nastal přebytek otroků, soustředili se jejich majitelé právě na výrobu doutníků prostě proto, aby své otroky nějak zaměstnali. To šňupací tabák si Evropané oblíbili již od poloviny 17. století. Příkladem se jim stali domorodí obyvatelé Ameriky, stejně jako v případě kouření dýmek.
Poněkud komplikovaněji vypátratelný je počátek užívání cigaret. Ty první si údajně vyrobili egyptští vojáci roku 1832 během egyptsko-turecké války. První patent na výrobu cigaret si nechal zapsat Mexičan Juan Nepomuceno Adorno roku 1847, ale to stále nevedlo k rozšíření tohoto tabákového výrobku ani zmíněného zařízení. V Krymské válce roku 1856 kouření cigaret okoukali Francouzi a Britové od Turků a tuto formu kouření tabáku si oblíbili. To jistě potěšilo Phillipa Morrise, který si v Británii roku 1847 otevřel první továrnu na ručně balené cigarety a o dva roky později vznikl tabákový podnik JE Liggett & Brother v St. Louis, který od roku 1869 vyráběl ručně balené cigarety ze směsi tabáku tureckého a virginského. Partnerstvím s Georgem Smithem Myersem z Missouri roku 1873 vznikla společnost Liggett & Myers Tobacco Company (značka L&M).
Ovšem převrat ve výrobě cigaret má na svědomí James Buchanan Duke (*1856 †1925), který spojil své úsilí s vynálezcem Jamesem Albertem Bonsackem a uvedl roku 1880 do provozu první zcela automatizovaný cigaretový stroj. Jestliže ručně balené cigarety zručný dělník vyrobil 4 za minutu, automat jich za stejný čas vychrlil kolem 200. Nastalo období masivního rozšíření legální návykové látky po celém světě. Hodně tomu přispěla První světová válka, kdy byly vojákům přidělovány cigarety, neboť důstojníci zjistili, že u kuřáka může proces kouření v některých případech vést k uvolnění stresového napětí. V Druhé světové válce už dostávali vojáci pravidelné příděly cigaret ve stejné kategorii jako jídlo.
Od padesátých let, v rozporu s předchozími desetiletími, začal ústup módního kouření, postupně mizela tato propagace z filmových pláten, reklamních plakátů, kde lékař či moderně vyhlížející žena propagovali kouření. Například v letech 1925 až 1935 se trh z cigaretami ztrojnásobil i díky cílenému zaměření na dospívající ženy. Naopak se začaly ozývat varovné hlasy, že kouření cigaret má přímý vliv na vyšší úmrtnost, což koncem 60. let 20. století bylo definitivně lékařsky potvrzeno. Od 30. let 20. století nastaly první pokusy s filtry do cigaret, od druhé poloviny 20. století se postupně stávaly jejich součástí. Do té doby se kouřily cigarety prostě jen tak, případně (převážně u žen) pomocí cigaretové špičky, které jim měly dodávat více elegance. Efekt filtru spočíval i v tom, že výrobci tak mohli zakrýt používání méně kvalitního tabáku.
Druhů tabáku je několik, ale pro oblast amerického Jihu měly zásadní význam dva základní typy. Bright Leaf (který existují v několika mutacích) a Burley. Obecně se dá říct, že tabák Bright Leaf, nazývaný též Flue-Cured se pěstuje východně od Blue Ridge Mountains (součást Apalačského pohoří) a západně pak tabák Burley. Jinými slovy - převážná část Virginie a Severní Karolíny produkuje typ Bright Leaf, zatímco Kentucky a Tennessee typ Burley.
Snahu o zušlechtění virginského tabáku měli již první pěstitelé, stejně tak se mu pokoušeli dát ty nejlepší vlastnosti při sušení a experimentovali i se sušením pomocí tepla stoupajícího z ohně, ale ten skutečný objev čekal až na náhodu a otroka jménem Stephen. Ten pracoval jako kovář na farmě Abishe Slada v Caswellském okrese, který se nachází v Severní Karolíně při hranicích s Virginií. Půda pro pěstování tabáku zde byla písčitá, což se občas projevilo na barvě tabáku, ale jednalo se jen o náhodné vzorky úrody. Stephen měl kovárnu umístěnou vedle stodoly na sušení tabákových listů. Té deštivé noci roku 1839 měl za úkol hlídat oheň, jehož teplo pomalu sušilo zavěšený tabák. Jenže usnul a zjistil, že oheň téměř uhasl. Ve snaze napravit svoji chybu vzal z kovárny žhavé uhlí a to strčil do skomírajícího ohně v sušárně tabáku. Prudký žár způsobil, že tabákové listy náhle získaly citronově žlutou barvu. Takto se zrodila technologie, která spolu s místní odrůdou nese název Světlý či Kouřový tabák. Hojně se používal pro výrobu žvýkacího tabáku, do dýmek a později do cigaret.
Období občanské války a následné rekonstrukce znamenalo pro pěstování tabáku ve Virginii a Severní Karolíně značný útlum. Restart přinesly až 80. léta 19. století. Na přelomu tisíciletí se celá oblast pěstování brightleafového tabáku rozšířila nejen k severu, ale především do celé východní části Severní Karolíny a i směrem k jihu do Karolíny Jižní. Dnes tento pás dosahuje až do Georgie a na severní Floridu. A co Abisha Slade, jeden z nejvýznamnějších pěstitelů tabáku v Severní Karolíně? Ten někdy v 70. letech 19. století zemřel v naprosté chudobě.
Burley (známý i jako Bílý Burley) se začal pěstovat v severním Kentucky koncem občanské války. Jeho pěstitelé si všimli, že nová odrůda má světlejší barvu listů. Avšak zásadně rozdílná je technologie sušení, kdy po základním několikadenním vysušení ve stodole je po několik týdnů vystaven působení proudu vzduchu. Tímto a i díky přímému slunečnímu svitu barva listů dostane hnědou barvu. Má i menší obsah cukru a je jemnější než tabák brightleafový. Jeho obliba začala vzrůstat mezi 80. a 90. léty 19. století, osazovaná plocha se zvětšovala a tento tabák se stal důležitou komoditou Kentucky, Tennessee a částečně i Ohia. Z nástupem obliby kouřením tabáku skrze cigarety nastal další vzestup tohoto tabáku, primárně pak určeného pro cigarety.
Dosti tomu napomáhalo i to, že cigarety se na rozdíl od zplodin z dýmek či doutníků nenechávají pouze v ústech a následně vydechnou, ale vdechují se i do plic. Tak se nikotin dostává do krevního oběhu a následně do mozku. Celý proces od vdechnutí po reakci mozku trvá přibližně sedm až deset vteřin, kdy dochází k slabé euforické fázi. Právě proto si o nikotin říká mozek stále znovu a znovu. Ovšem samotný nikotin se udrží v těle přibližně hodinu, během které se rozpadne na kotinin, který posléze kuřáci vymočí.
Nicotiana Rustica, tedy původní divoce rostoucí americký tabák, také našel své uplatnění a to jako příměs do žvýkacích a šňupacích tabáků. Zde jeho chuťová síla až hrubost nevadí, neboť ať žvýkáním, tak vdechováním, se neuvolňuje takové množství aromatických látek, jako při inhalování kouřových zplodin z cigaret, doutníků či dýmek.
Práce na tabákových plantážích sice nepatří k nejnáročnějším zemědělským pracím, zato však patřila a stále patří k těm, které poškozují zdraví. Rostlina o vzrůstu 1 až 2 metry obsahuje škodlivé látky, které se za vlhka uvolňují. Sběrači listí je tak nejen inhalují, ale dostávají se jim i na pokožku. Den strávený v takovémto vlhkém počasí na tabákovém poli je údajně roven vykouření necelých dvou dvacetikusových balíčků cigaret. Tato fakta nemohla být ani v době otrokářství, ani v počátcích 20. století známa, avšak varující mohly být zahnědlé ruce sběračů tabáku. To z pochopitelných důvodů v oněch časech nikoho nezaráželo a ani nezajímalo. Alarmující ovšem je, že se tak děje i ve 21. století, kdy bez ochranných pomůcek pracují na tabákových polích děti, které rostlina mnohdy převyšuje a tím se zvyšuje i nebezpečí otravy. Jedná se pochopitelně o práci nelegálně zaměstnaných dětí migrantů. Tam, kde působí profesionální sběrači, ochranné obleky, holínky, pokrývka hlavy a rukavice jsou. Dětská práce sice není problém jen Spojených států, ale ty ostatní země patří k rozvojovým státům ...
