Třináct kolonií je zavedený název pro původních 13 amerických kolonií, které daly základ vzniku Spojených států. Na počátku stála snaha britské koruny o osídlení pobřeží Severní Ameriky. Pro tento účel vznikly roku 1606 dvě obchodní společnosti. Londýnská dostala právo na osídlení mezi 34. až 41. rovnoběžkou, konkurenční Plymoutská společnost měla právo na osídlení od 38. po 45. rovnoběžku. Avšak tímto vzniklo sporné území mezi 38. a 41. rovnoběžkou, které se stalo „územím nikoho“, které pak fakticky využily třetí strany, ať již státy či soukromé osoby. To dalo od počátku rozdílný charakter všem třem územím.
V územním rámci Londýnské společnosti vznikla roku 1607 osada Jamestown na území, které se již dříve neslo název Virginie po panenské královně Alžbětě, jak ho pojmenoval její milec sir Walter Raleigh. Začátky této kolonie znamenaly hlad, bídu, boje z domorodci a osada se dostala téměř na pokraj zániku. Ovšem díky některým spojencům z řad Indiánů se naučili osadníci pěstovat kukuřici (to zavdalo záminku k vzniku svátku Dne Díkuvzdání). Avšak charakter farmářské kolonie se neuchytilo, dokud podnikavý John Rolf nezačal roku 1613 pěstovat tabák dovezený z Bahamských ostrovů. Z toho se rázem stal v Anglii žádaný artikl a kolonie měla již roku 1619 jeden tisíc obyvatel. O pět let později král Jakub I. Londýnskou společnost zrušil a Virginii prohlásil za korunní kolonii. Stejně tak byla zrušena i Plymoutská společnost, která nedosáhla žádných úspěchů.
Pěstování tabáku mělo zpočátku farmářský charakter, ale už od počátku se objevili spekulanti, kteří vykupovali půdu a tvořili velkostatky. Jih nebyl zatížen náboženskými sektami a přitahoval podnikavé zemědělce. Občanská válka v Anglii zde neměla nijak zvlášť velkou odezvu, skýtala spíše útočiště pro anglikánské uprchlíky a osadníci měli pověst příznivců koruny. Dlouholetý guvernér Virginie sir William Berkeley před občanskou válkou pronásledoval puritány, po jejím skončení mu byla funkce vrácena a on v tomto trendu pokračoval dál. Právě anglikánští uprchlíci z bohatších vrstev začali Virginii a vlastně i celému Jihu vtiskávat její tradiční charakter, kdy majetná vrstva obyvatel napodobovala okázalost anglické aristokracie ve všech směrech.
Války s domorodými kmeny brzdily územní rozvoj kolonie, to se změnilo po smlouvě roku 1646, kdy se museli domorodci vzdát značného území. V té době měla kolonie na 15 tisíc bílých osadníků a asi 300 otroků. Skupina prvních 20 těchto Afričanů se ve Virginii objevila již roku 1619. Avšak výraz otrok ještě nebyl na místě. Velká část bílých emigrantů pocházejících z chudých poměrů uzavírali s bohatými velkostatkáři smlouvu o služebnictví. Stávalo se tak prostřednictvím spekulantů, kteří s lidmi smlouvu uzavřeli již v Evropě, zaplatili jim prostředky na cestu a oni se pak stali jejich smluvním majetkem, který plantážníkům podstoupili za úplatu. Po uplynutí smlouvy byl takový služebník propuštěn na svobodu. Afričané měli v podstatě stejný status, to se však změnilo roku 1662, kdy byli smluvní sluhové a služky tmavé pleti prohlášeni zákonem za otroky a dědičným majetkem jejich vlastníka. Roku 1670 se počet svobodných osadníků zvýšil na 38 tisíc, 6 tisíc tvořili nájemní sluhové a nově 2000 otroků. Dvě třetiny ze svobodných osadníků byli buď propuštění nebo potomci propuštěných „nevolníků“.
Maryland založil roku 1632 George Calvert, 1. lord Baltimore, který patřil k blízkým dvořanům krále Jakuba I., avšak několik let před smrtí se otevřeně přihlásil ke katolictví a stáhl se do ústraní. Přesto obdržel od krále Karla I. souhlas s udělením území k účelu osídlení a obrany před Nizozemci a Švédy severně od řeky Potomac po přibližně 40. rovnoběžku a na počest královny Henrietty Marie kolonii pojmenoval. Zemřel krátce před ratifikací tohoto královského výnosu a vlády nad tímto soukromým územím se ujal jeho syn Cecil. První osadu kolonisté vystavěli o dva roky později. Kolonie měla být především útočištěm pro katolíky pronásledované v mateřské zemi, ale již roku 1649 bylo potřeba v kolonii nastolit náboženskou toleranci pro převahu protestantského obyvatelstva. Stále však bylo toto území soukromou kolonií s širokými právy. Guvernér kolonie a zároveň bratr lorda Baltimora Leonard Calver musel řešit i ambiciózní nároky virgiňana Williama Claiborna na část marylandského území, konkrétně na ostrov Kent. Roku 1638 po drobné námořní šarvátce Claiborna vyhnal a Kent obsadil. Ten mu to oplatil tím, že mezi léty 1644 až 1647 část Marylandu obsadil, což mu umožnila politická situace v rozbouřené Anglii. Ovšem ani vláda rodiny Baltimorů nebyla trvalá. Charles, 3. lord Baltimore (†1715) sice v kolonii pobýval osobně, ale roku 1689 využili marylandští puritáni jeho pobytu v Evropě a rod Baltimorů svrhli. Král toho využil a až do roku 1751 byl Maryland korunní kolonií. Zpět ji obdržel 5. lord Baltimore, taktéž Charles, ovšem vychováván již jako anglikán. Jenže rodina Baltimorů se na prahu války za nezávislosti těšila značné neoblíbenosti a Marylanďané s radostí ukončili konec nadvlády této rodiny nad nimi.
Maryland šel brzy po svém vzniku ve stopách svého jižního souseda a tabák se stal tak hlavním vývozním artiklem i pěstovanou plodinou. Jestliže roku 1700 obývalo Maryland pouhých 25 tisíc obyvatel, o padesát let později to bylo 130 tisíc, z toho 40% otroků. Jenže váznoucí obchod z tabákem přeci jen dopomohl k vzniku farem, které se začali zaměřovat na pěstování pšenice, především na severu provincie.
Severní a Jižní Karolína vznikly společně roku 1663 jako provincie „Carolina“ z latinského „Carolus“ na počest krále Karla II., který toto území mezi 31. a 36. rovnoběžkou věnoval osmici šlechticů za jejich finanční pomoc. Karel II. ale sledoval i jiný cíl, chtěl zabránit rozpínavosti Španělů směrem na sever. Ti v té době drželi jako kolonie Floridu a jejich ambice zahrnovaly i území Virginie.
Již od roku 1669 byly obě části řízeny samostatně. To nakonec vedlo k tomu, že roku 1712 se majitelé území dohodli na rozdělení území do dvou zcela samostatných kolonií. To se ovšem nelíbilo koruně a nakonec roku 1729 sedm z osmi podílů odkoupila. Roku 1732 nechal král Jiří II. zřídit z jižní části Jižní Karolíny novou provincii, která na jeho počest nesla jméno Georgia
Severní Karolína drží primát v anglickém osídlení, neboť zde vznikla osada Roanoke založená již roku 1585 sirem Walterem Raleighem. Měla však krátké trvání, o dva roky později zanikla.
Vývoj těchto kolonií byl ve srovnání na sever ležící Virginií pomalý. Roku 1700 měla Severní Karolína pouhých 5000 obyvatel, o patnáct let později dvojnásobek a roku 1730 čítalo obyvatelstvo 30 tisíc. Rozvoj kolonie nastal až po jejím zahrnutí do svazku korunních kolonií. V polovině 18. století vzrostl počet obyvatel na sto tisíc a o pouhých 15 let později na dvojnásobek. Výrazný podíl na tom měli kolonisté přicházející z Virginie, ale i potomci německých osadníků z Pensylvánie, či emigranti ze Skotska a Irska. Kolonie si však i nadále ponechávala charakter venkovských sídel a rozvíjejících se plantáží s otroky, kteří tvořili přibližně jednu čtvrtinu obyvatelstva. Západ kolonie měl více farmářský charakter, což kontrastovalo s otrokářským pobřežím a vedlo to těsně před válkou za nezávislost k ozbrojeným konfliktům s úřední mocí. Jejich nespokojenost spočívala i v tom, že se cítili nedostatečně chráněni před útoky domorodců.
V Jižní Karolíně osadníci již roku 1719 vyhlásili přes odpor majitelů korunní kolonii, což bylo o deset let později oficiálně stvrzeno. Tato kolonie na rozdíl od své severské jmenovkyně patřila v silně rozvíjející otrokářské ekonomice. Vedle tabáku se zde pěstovala rýže, indigo a především bavlna. Především na té kolonie úspěšně bohatla a to si vyžadovalo přísun stále nových otroků. Jižní Karolína se před revolucí stala nejbohatší kolonií ze směsí obyvatel ze severněji položených kolonií, skotsko-irských emigrantů a výrazným zastoupením židovských obchodníků.
Roku 1740 přijala Jižní Karolína v důsledku otrokářské rebelie z předešlého roku zákony, které fakticky degradovali otroky na živý inventář domácnosti, včetně možnosti je zcela legálně usmrtit. Bylo to dáno i tím, že zdejší bílá aristokracie měla největší moc ze všech Jižanských států. Možná i díky tomu se zde během války za nezávislost našlo nejvíce ze všech kolonií loajalistů k britské koruně.
Poněkud zvláštním se stal počátek a vývoj nejjižnější Jižanské kolonie Georgia. Práva na osídlení tohoto území získal generál James Oglethorpe, který zavedl velice přísná pravidla osídlení. Věřil v úspěch vyvážené a rovnoprávné společnosti a jeho nařízení připomínala myšlenky utopických socialistů. Každý kolonizátor směl obdržet pouze 50 akrový (20 ha) pozemek a další nemohl získat ani koupí či dědictvím. Otrokářství i popíjení alkoholu bylo zakázáno. Zemi chtěl generál Oglethorpe osídlit dlužníky, kteří by byli propuštěni z vězení a dostali by tak druhou šanci. Jenže ... Roku 1743 musel generál opustit svoji kolonii a věnovat se povinnostem vyplývající z jeho generálské hodnosti. Do Georgie se nikdy nevrátil, tam byla vzápětí po jeho odchodu zrušena neoblíbená nařízení včetně toho o otrocích a kolonie si šla svou vlastní cestou. Roku 1755 mu byla kolonie oficiálně odebrána a prohlášená za korunní a dál šla zavedeným systémem kolonií Jihu.
Nová Anglie měla naprosto odlišný vývoj, ekonomický, náboženský, částečně co do skladby obyvatel a i politický. Kolonie na tomto území se v podstatě rozvíjely na území dřívější Plymouthské společnosti, byť ta s osídlováním neuspěla. Ale příležitosti se chopila skupina anglických emigrantů žijících v Nizozemí patřící k náboženské sektě puritánů. Tito Pilgrims (Poutníci) připluli k pobřeží Nové Anglie roku 1620 na lodi Mayflower, založili osadu Plymouth a za nimi následovala vlna puritánské migrace. Obyvatelstvo se živilo převážně drobným zemědělstvím, rybolovem, řemeslnictvím, obchod s kožešinami a těžbou dřeva. Stejně jako první obyvatelé virginského Jamestownu trpěli nedostatkem potravin a díky domorodcům se naučili pěstovat kukuřici. Asi jedna z mála věcí, kterou měli Yenkee a Jižané společnou, proto ten svátek ...
Plymouthská kolonie nepatřila mezi ty nejsilnější ani nejdravěji se rozvíjející. Tou byla bez pochyb kolonie Massachusetts s centrem v Bostonu, přístavu ležícím severně od Plymouthu. Massachusettská společnost přišla se záměrem tohoto osídlení roku 1628, o dva roky později zde stanuli první osadníci a o deset let na to měla kolonie na 20 tisíc obyvatel, což desetinásobně převyšovalo celé osídlení plymouthské kolonie, která se roku 1691 s Massachusetts sloučila. Kolonie přijala název podle jednoho z algonkinských kmenů.
Většina obyvatel kolonie patřila k náboženské sektě puritánů. Jestliže ta platila v mateřské Anglii za utlačovanou a pronásledovanou, její role v americké kolonii se změnila. Rozvinul se zde fanatický náboženský přístup, který kontroloval každodenní činnost života, zda se jednotlivci řídí puritánskými předpisy, který vylučoval ženy z jakékoliv formy rozhodování a veřejného života, takový co umožňoval volební právo pouze „dobrým“ mužům, protože z těchto voleb vzešli ti, kteří kolonii řídili po stránce civilní i náboženské. Byla sice zavedena povinná školní docházka, silně prolnuta s církevní puritánskou výukou. Není tedy divu, že nepuritánské náboženské sekty a anglikáni začali kolonii opouštět, protože byli pronásledovány. Nejvíce to platilo o kvakerech. V době anglické občanské války stáli massachusettští jednoznačně za Cromwellem. Ani po znovunastolení monarchie se jejím panovníkům nedařilo příliš zasahovat do chodu kolonie.
Všudy přítomná sounáležitost s církevním životem, která měla především znamenat co nejčistší morální život v pozemském světě, měla i svou temnou stránku. Na konci 17. století se v Salemu zorganizoval hon na čarodějnice, což mělo především náboženské pozadí. Na 200 lidí bylo v tomto procesu obviněno (včetně čtyřleté dívenky) a následně 19 z nich popraveno, jeden muž byl umučen k smrti, pět zemřelo v otřesných podmínkách ve vězení. Přitom na počátku všeho byl hloupý žert dvou dívek a křivé svědectví několika dalších, které k tomu vedly nejrůznější přízemní zájmy. Celé této hysterii učinil konec královský guvernér Massachusetts William Phips, který se v době procesů věnoval vojenským povinnostem v Maine, které tehdy náleželo k Massachusetts. Salem se tímto čarodějnickým procesem stal sice nejznámější, ale podobné hony na čarodějnice se v té době odehrály ve více místech Nové Anglie. Avšak z dlouhodobého pohledu se díky těmto negativům theokratická vláda oslabovala o moc a moc postupně přecházela i na necírkevní představitele kolonie.
Puritánská společnost neměla problém ani s přijetím otrokářství a profitování na něm. Boston se stal překupnickým přístavištěm s otroky z různých končin Afriky. Otrokářství bylo v této kolonii legalizováno již roku 1641, tedy o více než dvacet let dříve než typicky otrokářské Virginii. Ovšem v samotném Massachusetts tvořili otroci jen nepatrný podíl obyvatelstva, v polovině 18. století něco přes dvě procenta, což představovalo ani ne pět tisíc. To už ale v této kolonii značně sílili nálady proti otrokářství, kdy se někteří právníci odhodlali bojovat před soudy za propuštění některých otroků a uspěly. Tento proces byl završen během americké revoluce roku 1781. Roku 1790 při sčítání obyvatel nebyl v Massachusetts zaregistrován jediný otrok.
Kolonii Rhode Island založila skupina vyhoštěnců z Massachusetts. Na tamější poměry měli příliš pokrokové a demokratické smýšlení a to se místním církevním autoritám nehodilo. V čele disidentů stanul puritánský kazatel Roger Williams, který se zachránil se skupinkou věrných u domorodců a později od indiánského kmene Narragansettů odkoupil půdu a založil roku 1636 osadu Providence. Zdejší zakládající ústava oddělovala církevní život od toho světského, občanské věci byly řízeny mimo ty církevní, byla zaručena náboženská svoboda. Tato kolonie postupně absorbovala okolní menší osady, přesto tento zakládající stát je nejmenším státem Spojených států. William studoval život domorodců, vydal o tom i knihu a stal se stoupencem mírového soužití s nimi. Již roku 1652 přijala zákaz jakékoliv formy otroctví, ať již rasové či pro dluhy, zrušila trest smrti. Roger Williams se stal prvním presidentem kolonie. Jeho přátelský postoj k domorodcům se změnil během válek „krále Filipa“, do kterých byl Rhode Island také zatažen.
I přes zákony zavrhující otrokářství se i Rhode Island stal kolonií, který prosperoval z obchodů z otroky, i když ne přímo, prostřednictvím obchodu s melasou a rumem. Název kolonie se odvozuje od ostrova Rhode (dnes Aquidneck), který byl součástí kolonie. Rhode Island byl první z kolonií, která se vzepřela anglické nadvládě, ale i posledním svobodným státem, který ratifikoval Ústavu, čímž umožnil vznik Spojených států amerických.
Connecticut se vydal podobnou cestou jako Rhode Island. U jeho zavožení stál dřívější guvernér Massachusetts John Haynes a puritánský kazatel Thomas Hooker. Oba nesouhlasili s theokratickou podobou Massachusetts, která vedla k církevní nesnášenlivosti. Založili tedy roku 1636 vlastní provincii a nazvali ji podle místní řeky, jejíž název by zkomoleninou původního indiánského názvu. I když se Connecticut vydal podobnou cestou jako sousední Rhode Island, nedokázali se jeho obyvatelé přeci jen zcela zříct původních myšlenek massachusettských, a tak krátce po vzniku kolonie bylo ustanoveno, že voličem může být pouze zámožný člen některé z oficiálně uznávaných církví.
Kolonie se stala centrem bojů mezi domorodými Pequeoty a bílými osadníky, která pro ně dopadla vítězstvím.
Posledním novoanglickým územím byl New Hampshire založená roku 1629 a pojmenovaný podle jednoho anglického kraje, odkud pocházela část usedlíků. Jejím prvotním hospodářským základem se stal rybolov a těžba dřeva, později si tato kolonie nárokovala území západně od řeky Connecticut společně s New Yorkem, kde později vznikla nezávislá provincie Vermont. Avšak New Hampshire byla od počátku vystavena expanzním nárokům Massachusetts, které zde již roku 1641 získalo faktickou nadvládu, i když si provincie udržela jistou samosprávu v řízení i církevních věcech. Naprosté samostatnosti ve vnitřním řízení se kolonie dočkala až roku 1691 královskou chartou, i když často měli společného guvernéra s Massachusets. Tato praxe skončila roku 1741.
Poněkud jiným vývojem šly kolonie, které se nacházely v neutrálním pásmu mezi londýnskou a plymouthskou kolonií. Švédové se usadili v Delaware, které neslo název po jednom domorodém kmeni. Kolonie byla založena roku 1638, ale od počátku narážela na nevraživost svých holandských sousedů. Kolonie se rozkládala na území dnes náležející k Delaware, New Jersey a Pensylvánie. Hlavním městem kolonie se stalo Fort Christina. Velká část osadníků pocházela z Finska. Kolonie měla krátkého trvání. Během Druhé severské války Holanďané švédskou kolonii roku 1655 obsadili.
New York se původně nazýval Nový Amsterodam a jeho svrchovanými pány byli Holanďané. Ti toto pobřeží zkoumali již v prvním desetiletí 17. století a roku 1614 založili výše jmenovanou osadu. Ta byla součástí území, které si Nizozemci nárokovali a dali mu jméno Nové Nizozemsko (na latinských mapách Nova Belgica). Cílem Holanďanů se stal obchod s kožešinami a vykupování půdy od domorodců. Obojí se neobešlo bez potíží, neboť oblast zahrnovala několik indiánských kmenů, které proti sobě stáli ve sporu, čehož ovšem Holanďané zneužívali. Když vykupování půdy nešlo podle jejich představ, začali tuto půdu zabírat násilně.
Ovšem ani ostatní zámořské provincie se na rozmach holandské kolonie nedívali nijak z nadšením. Nové Nizozemí postavilo pevnosti podél pravého břehu řeky Hudson a tím okleštili novoanglické kolonie nejen z jihozápadu, ale i západu (z pohledu obyvatel Nové Anglie). Stejně tak se rozrůstalo osídlování Manhattanu a nizozemský zábor sahal až k jihu k Delaware, kde se usadili Švédové. Tuto provincii Nizozemci obsadili roku 1655, když rok před tímto datem ztratilo Nizozemí kolonie v Brazílii. Část obyvatel z těchto kolonií se přemístila do Nového Nizozemí. Tou dobou byl Novým Amsterodam významným přístavem Severní Ameriky, střetávali se zde obchodní aktivity všeho druhu, ať již obchod z kožešinami, tabákem, dřevem, ale i s otroky. Jestliže roku 1655 měla tato nizozemské provincie 2000 obyvatel (z toho tři čtvrtiny v Novém Amstrodamu), o deset let později to bylo již 9000 osadníků, z toho 2500 v hlavním městě. Jenže to už nastal konec nizozemské nadvlády, neboť v rámci druhé anglo-nizozemské války tuto kolonii roku 1664 obsadili Angličané a roku 1667 je ji Nizozemci oficiálně vzdali.
Nově získanou provincii udělil král Karel II. svému bratru Jakubovi, vévodovy z Yorku (odtud New York). Směsice obyvatel a vyznání (Nizozemci tvořili zhruba jen polovinu kolonistů) si vyžadovalo jistou formu tolerance a proto byla kolonie oficiálně od roku 1683 otevřena všem křesťanům pod přísahou zachování věrnosti anglické koruně. O dva roky později se vévoda z Yorku stal anglickým králem Jakubem II. a New York se stal korunní provincií, roku 1691 získala chartou možnost vlastní samosprávy.
I po anglickém obsazení neztratil přístav svůj význam, naopak se ještě více rozrostl. Stal se centrem obchodu s otroky pro angloamerické provincie a otrokářství bylo rozšířeno i v samotné provincii. První otroci byli do Nového Amstrodamu dovezeni roku 1629 v počtu 11 osob. Již v době obsazení Nového Nizozemí Angličany tvořili otroci jednu čtvrtinu obyvatel, na přelomu 17. a 18. století bylo z 20 tisíc obyvatel přibližně 15% otroků, o necelých padesát let později tvořili otroci 20% ze 70-ti tisícové populace, z toho asi 12 tisíc v New York City. Ovšem charakter otrokářství v této oblasti zahrnoval spíše domácí služebnictvo a řemeslníky. Po revoluci byla údajně již 1/3 svobodných, postupné rušení otrokářství v tomto státě započalo roku 1799, kdy narozené děti otroků byly po tomto datu považovány za svobodné. Úplný zákaz otrokářství začal ve státě New York platit roku 1827. Ve stejném roce vznikly první tištěné noviny určené pro afroamerické obyvatele.
Na osídlení budoucího New Jersey se v jeho počátcích podíleli Holanďané i Švédové. Když území připadlo Angličanům, tak jeho vlastník vévoda z Yorku daroval toto území dvěma svým přátelům. Tak byl od počátku tento stát rozdělen na dvě části, spojení v jeden celek došlo až roku 1702 za královny Anny, kdy se území stalo královskou kolonií. Území dostalo název po jednom z ostrovů, který je součástí Normanských ostrovů.
Většina obyvatel se věnovala zemědělství, někteří vlastnili i otroky, majitelé hned od počátku rozhodli o náboženské svobodě pro všechny kolonisty. Až do americké revoluce měla provincie občasné územní konflikty s New Yorkem, které roku 1769 urovnala koruna. V době americké revoluce se stal místem mnoha vojenských střetů, přesto část obyvatel zůstala loajální ke koruně.
Pensylvánie (anglicky Pennsylvania) vznikla darem krále Karla II. Williamu Pennovi, kvakerskému kazateli a obchodníkovi. Ten pojmenoval zemi na počest svého otce (Penn-), druhá část pocházela odvozením z latiny (sylvania = země lesa). I přes královský dar půdy se snažil Penn pro co nejlepší jednání z domorodci, od nichž on a jeho agenti půdu skupovali. Smlouvy nebyly nikdy porušeny a vztahy mezi Indiány a kvakery v Pensylvánii patřili mezi ty nejlepší na celém koloniálním území. I proto se pensylvánští odmítli účastnit válek proti domorodcům vedené ostatními osadníky z jiných kolonií. Tyto dobré vztahy však vymyzely s růstem kolonie a přibližně do období Sedmileté války. Kolonie se těšila náboženské svobodě.
Centrem koloniální Pensylvánie se stala Filadelfie, jedno z nejvýznamnějších amerických měst před i v době revoluce za nezávislost.
Osudy území Vermond a Maine byl spojen s jejich domovskými provinciemi. I když se nacházeli na území, ze kterého vzešlo 13 zakládajících států Unie, nebyla tato území samostatná. Mainské území sice zpočátku náleželo pod New Hampshire, ale brzy (1658) padlo za oběť rozpínavosti kolonie Massachusetts. Roku 1691 je toto území pod názvem Maine zmiňováno jako jeden z massachusettských okresů. Samostatnost získalo Maine až roku 1820. Je pravděpodobné, ale nikoliv doložené, že název Maine je odvozen od stejnojmenného historického francouzského území.
I Vermont nese pojmenování z francouzštiny. Samuel de Champlain toto území označil jako „Verd Mont“ (Zelené hory). Území si nárokoval jak Quebec, tak i New York a New Hampshire. To v období americké revoluce vedlo k vyhlášení samostatné Vermontské republiky roku 1777. Unie odmítla Vermont přijmout do Unie právě pro protesty New Yorku a New Hampshire. Teprve roku 1791 byly vyjednány podmínky vstupu do Unie. Už při svém vzniku zahrnul do své ústavy zákaz otroctví.
