Galerie presidentů Spojených států amerických

(do roku 1945)

George Washington

Mládí

Otec budoucího prvního prezidenta Spojených států amerických se jmenoval Augustine a byl významným tabákovým plantážníkem ve Virginii. Mimo to zastával funkci místního soudce. Pocházel ze starousedlického rodu, který emigroval v polovině 17. století z Anglie do kolonií. Augustine byl dvakrát ženatý, z prvního manželství měl několik dětí, z nichž se pouze bratři Lawrence a Augustine dožili dospělosti. George byl nejstarším synem z druhého manželství s Mary Ballovou.
Georgemu se dostalo soukromého vzdělání. V 11 letech mu ale zemřel otec a o jeho výchovu se dále staral jeho bratr Lawrence (+1752), který se stal jeho vzorem a jehož manželka pocházela z jednoho z nejvýznamnějších rodů vlastnících ve Virginii majetek, z rodu Fairfoxů. Většinu otcova majetku zdědil Lawrence, George získal malou farmu u Fredericksburgu. V sedmnácti letech se rozhodl pro dráhu zeměměřiče a slušně placené místo u Ohijské společnosti získal díky přímluvě a vlivu rodiny Fairfoxů.
Smrt bratra Lawrence změnila jeho životní cíle. Ten zemřel na tuberkulózu a samotný George onemocněl neštovicemi, které na jeho tváři zanechaly viditelné stopy. Od bezdětné vdovy Ann si pronajal pozemky v Mount Vernonu a začal se věnovat farmaření. Po zesnulém bratrovi získal i hodnost majora virginské milice.

Válka s Francouzi

Válečný konflikt mezi mocnostmi Velkou Británií a Francií byl tehdy na spadnutí. Šlo o ovládnutí potenciálních i stávajících kolonií soupeře a na konci tohoto střetu - sedmileté války - byla jasným vítězem Velká Británie.
Do počátečních třenic s Francouzi se Washington zapojil již roku 1753. Guvernér Dinwiddie pověřil mladého majora vedením expedice, která měla slušně požádat Francouze, aby se stáhli s oblasti Ohia. Zdvořilé, ale rázné odmítnutí tohoto požadavku mělo za následek, že guvernér tentokrát pověřil Washingtona, nově povýšeného na plukovníka, expedicí vojenskou. Jednalo se zatím pouze o vystrnadění Francouzů z údolí Ohia, ale obětí hned první šarvátky se stal francouzský emisar vyslaný k Angličanům a to mělo přímo fatální následky. Došlo k vyhlášení války, která přerostla v rozsáhlý konflikt, v sedmiletou válku. Samotný Washington byl hned na počátku konfliktu zajat a po propuštění roku 1754 odešel z milice do ústraní na Mount Vernon.
Avšak o rok později se připojil k neúspěšné expedici generála Braddocka. Přežil drtivou porážku a ve svých dvaadvaceti létech byl znovu povýšen na plukovníka virginské milice, tedy nejvyššího velitele dobrovolníků ve Virginii. Avšak v prosinci 1758 na svoji funkci rezignoval a dále se věnoval plantážnictví. Důvodem odstoupení byl nadřazené chování britských důstojníků k dobrovolníkům a fakt, že bylo zamítnuto jeho přijetí do pravidelné britské armády.

Hospodář na Mount Vernonu

V roce 1759 se oženil s Marthou Dandridge Custisovou a adoptoval její dvě děti z prvního manželství. Sňatkem si polepšil nejen společensky, ale i majetkově. Věnem získal 2 400 hektarů, Mount Vernon vzrostl na 2 600 hektarů a jako veterán z válek získal pozemky od guvernéra Virginie, byť v odlehlé západní části kolonie, s výměrou 9 400 hektarů. Počet otroků pracujících na jeho plantážích se zvedl z 18 na 100. Jako představitel velkostatkářské aristokracie, ale i jako vážený veterán z války, byl roku 1758 zvolen do virginského poslaneckého shromáždění.
Zhoršující se hospodářská situace, britská koloniální politika a zvyšující se daně vzbuzovaly narůstající nevraživost vůči mateřské zemi. Po porážce Francie tlak na kolonisty značně vzrostl, bylo zakázáno osídlovat nově dobytá území, což stejně nebylo respektováno, vyšel neoblíbený zákon o kolkovném (ovšem na nátlak kolonistů později odvolán), bylo zvyšováno clo (obzvláště to na čaj vyvolalo silný odpor) a přicházely další represe. Kolonisté to považovali za útlak a omezování vlastních práv, svobod a možností. Mnozí sice volali o nápravu umírněnou cestou, mezi nimi i Washington, i tak v dubnu 1775 došlo k ozbrojenému střetu mezi místní milicí a vojskem u Lexingtonu. Ale teprve odmítnutí petice Druhého kontinentálního kongresu zaslané panovníkovi Jiřímu III. a následovné prohlášení jejich sympatizantů za rebely, vedlo k radikalizaci názoru skrze koloniální společnost. V podstatě to znamenalo ze strany britského parlamentu vyhlášení války vlastnímu obyvatelstvu, pouze však tomu z amerických kolonií.

Velitel Kontinentální armády

Byl to právě George Washington, kterého Kongres pověřil vrchním velením kontinentální armády. Stalo se tak již červnu 1775, tedy několik měsíců před odmítnutím petice ze strany krále, bylo tedy jasné, že zastupitelé kolonistů již tehdy počítali s ozbrojeným odporem.
Dobrovolnická armáda byla v zuboženém stavu. Špatná disciplína, mizerná výstroj i výzbroj, ale i malá účast, protože obyvatelé příhraničních oblastí se více obávali útoků ze strany indiánů než anglického vojska a mnozí vojáci se vraceli domů v období sklizně. Washington však využil svých zkušeností z období britsko-francouzských válek a armádu o počtu asi 8 000 dobrovolníků stmelil. I tak první střet koloniálních milic s Brity v roce 1775 u Bunker Hillu skončil jejich porážkou.
Britové již předtím obsadili Boston, hlavní přistav Nové Anglie. Bylo to opatření, které mělo donutit obyvatele města ke splacení náhrad za zničené zboží rebelanty. Odkud je v březnu 1776 po 11 měsících Washington vytlačil a obsadil i New York. 4. července 1776 došlo k vyhlášení samostatnosti amerických osad a v srpnu Britové zahájili ofenzívu, když obsadili New York. Washington v listopadu sice takticky ustoupil, ale vzápětí překvapivým útokem porazil hessenské žoldnéře u Trentonu. V září 1777 utrpěl porážku a Britové dočasně obsadili Filadelfii, avšak americký generál Gates vybojoval vítězství u Saratogy, kdy se musela vzdát celá armáda generála Burgoyne.
Britská armáda zahájila válečnou kampaň v jižních státech Unie, avšak mezitím přibyl do Ameriky francouzský kontingent o síle 5 000 veteránů a francouzské námořnictvo úspěšně blokovalo to britské. Poslední rána "červeným kabátům" přišla u Yorktown, když zde 17. října 1781 kapitulovala část britské armády. Dne 30. listopadu 1782 uznala vláda Velká Británie samostatnost bývalých kolonií, ale válka byla ukončena až příměřím z 18. dubna 1783. Ještě téhož roku Washington rezignoval na post nejvyššího velitele vojsk a odešel na svoji farmu.

Prvním presidentem

Dřívější kolonie sice dosáhly nezávislosti na britské koruně, ale mezi jednotlivými osadami panovaly rozdílné poměry hospodářské, společenské i náboženské. I z tohoto důvodu od počátku stály proti sobě dva myšlenkové proudy. Federalisté požadovali větší centralizaci a silnou ústřední vládu, jejich odpůrci - demokratičtí republikáni - volný svaz osad. V kompromisním a idealistickém duchu byly napsány i Články Konfederace, vnímány mimo jiné jako první ústava Spojených států, která velmi omezovala moc ústřední. Neblahá situace mladé republiky vyžadovala realistické řešení a tou bylo Ústavní shromáždění ve Filadelfii v létě 1787, které vypracovalo a schválilo ústavu novou. Předsedou shromáždění byl George Washington a právě on byl zde navržen do úřadu historicky prvního amerického presidenta. Po ratifikaci nové ústavy, což se stalo v březnu 1789, byl o měsíc později jednomyslně Kongresem zvolen do čela státu.
Snažil se v politických otázkách zachovat neutrální stanovisko a svoji vládu sestavil ze zástupců obou rivalských stran, avšak jeho postoj se k Thomasi Jeffersonovi, vůdci demokratických republikánů, postupně ochlazoval a ten v roce 1793, na počátku druhého funkčního období Washingtona, z vlády odešel. Bylo to vnímáno tak, že doposud nestranný prezident se sblížil s federalisty.
Během jeho funkčních období bylo založeno nové hlavní město, které neslo jeho jméno a které dostalo svůj vlastní územní obvod - District of Columbia. Do unie byly přijaty dva nové státy, a to Vermont (1791) a Kentucky (1792).
V zahraniční politice zaujal postoj neutrality, a to i po té, co vypukla roku 1793 válka mezi revoluční Francií a Velkou Británií. Sympatie k revoluční proměně tu jistě byly, ale jejich radikalizace byla Washingtonovi cizí. Také proto podepsal smlouvu o normalizaci obchodních vztahů s Velkou Británií, což ve Francii a i v domácích řadách demokratických republikánů, vedených Jeffersonem, vyvolalo nevoli.
Na konci svého druhého funkčního období vydal veřejnou proklamaci, která zdůrazňovala zachování americké neutrality, požadavek na nevměšování se do evropských sporů a postavení morálních hodnot a společných zájmů nad stranické rozpory a náboženské rozdíly, kdy je důležité ctít Ústavu a budovat společný americký národ.

Skon národního hrdiny

V březnu 1797 skončilo jeho druhé funkční období, třetí kandidatůru odmítl a vrátil se na Mount Vernon, věnovat se hospodaření. Na krátký čas se stal velitelem armády, když hrozila válka s Francií.
V prosinci 1799 po silném prochladnutí pocítil silné bolesti v krku. Na následnou infekci o dva dny později, 14. prosince, umírá. Pohřben byl ve Mount Vernonu.
V osobním životě byl známý svojí vynikající fyzickou silou a zdrženlivosti k alkoholu i kouření. Jeho manželství zůstalo bezdětné. K náboženství měl spíše formální postoj a byl členem zednářského spolku. Na sklonku života vlastnil přes 100 otroků (nepočítaje ty, které měla věnem jeho žena Martha) i přesto byl odpůrcem otrokářství. Tvrdil, že v moderní společnosti nemá otrokářství místo, je ekonomickou brzdou a morálně neobhajitelné. Ve své závěti všechny své osobní otroky osvobodil.

 

nahoru