Otrokářství se stalo pro převážně zemědělský Jih nezbytnou součástí. Otroci byli levnou pracovní silou, bez občanských práv, pracujících pouze za stravu a ubytování, jejich vlastník měl nad nimi neomezenou moc, včetně života. Zabití muže či ženy černé pleti nebylo považováno za nezákonné. První otroci byli dovezeni na virginské plantáže již roku 1619. V roce 1808 byl dovoz otroků z Afriky zakázaný, přesto ještě roku 1860 nechal nelegálně otrokář z Alabamy Timothy Meaher na lodi Clothilda tajně dopravit do Států přibližně sto otroků z africké oblasti Dahome.
Cosi o laxnosti americké strany k chytání otrokářských lodí vypovídá to, že mezi léty 1843 až 1857 americké námořnictvo chytilo 19 takových plavidel, ale před soud se dostalo pouze 6 případů pirátství (jak to bylo nazýváno). Britové za stejné období zabavili na 600 otrokářských lodí a stíháno nebylo pouhých 38 posádek a majitelů lodí. Tyto akce v udaném období ročně zabezpečovalo v průměru 19 britských a 4-5 amerických lodí. I přes tento nepoměr to cosi vypovídá o přístupu americké strany k dovozů otroků z Afriky a násilnému zotročování Afričanů. Ale čemu se vlastně divit ...
V době vzniku Spojených států bylo v populaci třinácti zakladatelských kolonií 2,7 milionu bělochů, 58 tisíc svobodných černochů a 680 tisíc otroků (z toho 530 tisíc v jižanských státech). Roku 1860 žilo v jižanských státech 8 milionů bílých obyvatel, 253 tisíc svobodných černochů a přibližně 4 miliony otroků, přibližně tedy 1/3 obyvatel Jihu. Avšak v některých okresech (například podél řeky Mississippi) tvořili otroci až 90% obyvatel, jednalo se o oblasti rozsáhlých bavlníkových plantáží. Samotní otrokáři tvořili v rámci celého Jihu asi jen 1/20 z bílého počtu obyvatel, přesněji 394 tisíc.
Otrokáři se však stávali i bývalí otroci, takových bylo ve svobodné černošské populaci asi 1%. Převážně vlastnili do deseti otroků a jejich pohnutky pro vlastnictví svých blízkých stejné pleti byly různorodé, občas i humánní. Ovšem našly se výjimky i mezi černými otrokáři (John Carruthers Stanly, William Ellison, Antoine Dubuclet a d.), kteří mnohé své bílé soukmenovce předčili jak počtem otroků, tak i bohatstvím. A jejich pohled na otroky se nelišil od pohledu bílých otrokářů. Nešlo totiž jen o barvu kůže, ale o sociální a ekonomické postavení, které tito vlastníci v otrokářské společnosti měli vysoké. A pak - představa, že otroci museli být čistě negroidní rasou se také vymyká skutečnosti. Potomci sexuálního zneužívání otrokyň měli sice status otroka stejně jako jejich matky, ale co se vzhledu týče, už to tak věrohodně nevypadalo.
Vlastníky otroků se stávaly i ženy, což jižanská společnost plně tolerovala a s rovnoprávností žen neměla až takové problémy jako severní Yenkeeové. Absolutním paradoxem pak mohlo být, kdy svobodná (či ovdovělá) černoška se statusem svobodného člověka vlastnila černé otroky a zaměstnávala bílé spoluobčany ... Bavlníkové zlato a jeho nekonečný ekonomický potenciál stál především na otrokářské práci, ale skutečná tvář Jihu nebyla mnohdy tak černobílá, jak by se mohlo z filmů a literatury zdát.
Běloši a výjimečně i lidé černé pleti - to nebyli jediní vlastníci otroků. Některé domorodé kmeny na jihovýchodě Spojených států poměrně rychle přebraly bělošské zvyky, lid Čerokí měl i vlastní písmo a těchto tzv. Pět civilizovaných kmenů začalo stavět i jakási územní centra. Přebrali i instituci otrokářství. Ani tato snaha o začlenění do rovnoprávné americké společnosti jim nepomohla a roku 1838 byly kmeny násilně vystěhovány do Oklahomy, s nimi odešli i jejich černí otroci. V Oklahomě se tyto kmeny snažily o další „civizovaný rozvoj“, včetně stavby zděných center a budování plantáží. Roku 1842 se malá skupinka černých otoků vzbouřila, ale to bylo potlačeno. Před občanskou válkou vlastnili Čerokíové kolem 4 600 otoků, všechny domorodé kmeny v Oklahomě 8 tisíc. Každý sedmý obyvatel této indiánské rezervace měl statut otroka. Není tedy divu, že Čerokíové a ostatní kmeny s vlastnictvím otroků, se v občanské válce přidaly na stranu Konfederace. Stín otrokářství rezonuje v této původně americké společnosti dodnes, kdy Čerokíové vyloučili potomky otroků ze svého kmene a celá věc se dostala až federálnímu soudu Spojených států.
Mezi jižanské státy je nutné počítat i ty státy, kde bylo otrokářství sice rozšířeno, ale v občanské válce zůstaly loajální k Unii (tedy: Delaware, Maryland, Kentucky, Missouri - i když u posledního jmenovaného se strhla politická přízeň pro obě strany), které však postrádaly rozsáhlé plantáže jako na typickém Jihu. Otroctví se, byť v nevelké míře, rozšířilo i do států Severu, jmenovitě New York, New Jersey, Connecticut, Pensylvánia, ale ve většině z nich bylo do konce 40. let 19. století legislativně odstraněno (s výjimkou New Jersey).
Abraham Lincol k 1.1. 1863 osvobodil veškeré otroky z jejich jha, což bylo ústavně stvrzeno XIII. dodatkem Ústavy Spojených států v roce 1865.
Obchod s otroky znamenal, že někde na počátku musel být ten, který se narodil jako svobodný člověk a otrokem se stal proti své vůli.
Otrokářství je staré jako lidstvo samo. Stála na něm římská společnost, před ní jiné starověké říše, díky tomuto obchodnímu artiklu nebývale posílilo České knížectví dvou prvních Boleslavů (I. a II.), po arabské (resp. muslimské) expanzi do severní Afriky se zdejší otrokáři usadili po obou březích kontinentu a čile se svými „méněcennými a nevěřícími“ sousedy tmavé pleti obchodovali. Ani místní afričtí vládci nezůstali pozadu v odchytávání svých soukmenovců, ať již pro vidinu zisku, či prostě proto, že potřebovali rozšířit své území. Tedy pokud se jejich lid sám nestal obětí takovéto genocidy. Představa, že bílí lovci lidí co právě nedávno vystoupili z nějaké bárky a pak nahánějí nebohé černochy po pralese, patří do romantizovaných fantazií autorů dobrodružných románů. Třeba už jen proto, že samotní námořníci brali službu na otrokářské lodi jako krajní východisko své profese. Podmínky zde totiž byly otřesné i pro posádku, především když se loď naplnila otroky. Zatímco otrok přinášel majiteli lodi zisk, každý přeživší námořník naopak znamenal další výdaje na vyplacení podílu. Úmrtnost posádky údajně bývala během cesty až na 1/5 původního stavu.
Do tohoto „obchodního“ prostředí přišli jako první Evropané Portugalci někdy v 15. století a pochopili, jak výhodné je pro jejich kolonie obstarávat přes místní zavedené otrokáře toto „živé zboží“ a deportovat ho do amerických (ale i jiných) kolonií, protože místní domorodé obyvatelstvo buď pomřelo na zavlečené nemoci nebo se o jejich smrt již postarali samotní kolonizátoři a ten zbytek byl příliš vzdorovitý na to, aby pokorně otročil, nehledě na slabší fyzické dispozice jihoamerických Indiánů.
Po Portugalcích přebrali štafetu Španělé, i když největšími přepravci otroků stále zůstávali právě Portugalci (podle španělských zákonů byl přímý obchod se zajatými a zotročenými Afričany zakázán). S kolonizací Severní Ameriky Anglií a Nizozemím přibyli noví zájemci o obchod s otroky. Tabák se stal zajímavou obchodovatelnou plodinou pro první anglickou kolonii Virginii, ale pro větší rozšíření chyběly pracovní síly. Tak se již roku 1619 objevili v Jamestownu první otroci, zatím získaných jako kořist z portugalské lodi. Těchto původně 20 Afričanů se do roku 1650 rozrostlo přibližně na 300, stále však platilo, že neměli statut otroka, ale pouze odsazených sluhů, což měla i převážná většina bělošské chudiny zde usazená. V praxi to znamenalo, že po ukončení služby (většinou 7 let) u majitele půdy tento získal osobní svobodu a měl i nárok na odměnu. Ovšem přístup z rasového hlediska byl od počátku nestejný, když se černoši v některých případech stávali odsazenými sluhy na neurčito, tedy do konce života.
Virginský zákon statutu otroka přinesl v roce 1662 zlom. Bělochů ochotných na sebe vzít status odsazeného služebníka bylo stále méně, pracovních sil ubývalo, ale děti ze smíšených manželství měly relativně velkou naději na zrovnoprávnění kvůli původu svého (bílého) otce. Nový zákon z tohoto roku ustanovil, že potomci černé otrokyně jsou již od svého narození taktéž otroky a stávají se majetkem vlastníka, stejně tedy jako je jejich matka, bez rozdílu rasového původu otce dítěte. Tomuto zákonu napomohlo i to, že na černošské ženy se již o dvě desetiletí dříve začalo nahlížet jako na majetek (platila se z nich daň), aby se rozlišila nerovnost s těmi bílými (ženami) a černí muži nesměli od tohoto data nosit zbraň.
Do roku 1680 vznikla řada zákonů, které začaly oklešťovat možnost Afroameričanů na vymámení se z otroctví. Jestliže pokřtění mohlo před rokem 1667 být jistým krokem ke svobodě, po tomto datu to již bylo vyloučené. Zákony z roku 1669 a 1672 přímo legalizují zabití otroka, už na něj pohlížejí jako na majetek s právem majitele vyžadovat finanční náhradu při jeho poškození třetí osobou a počítá s odměnou pro domorodce (Indiány), kteří uprchlé otroky chytí a předají bělošské spravedlnosti.
Po roce 1680 šly jednotlivé zákony ještě dále. Konkretizovaly tresty v jednotlivých případech proviněných otroků, omezily práva otroků na jakékoliv shromažďování či nedovolené opuštění plantáže, odepřelo jim právo na soudní proces, značně omezilo držení jednotlivých věcí či hospodářských zvířat. Pamatovalo se i na případ, kdy běloška zplodila míšence. Taková byla vysoce pokutována a pokud na uhrazení pokuty neměla hotovost, stala se z ní na dobu 5 let odsazená služebnice. Pokud již byla odsazenou služebnicí, tím hůř, na stejnou dobu se z ní stala přímo otrokyně. V roce 1705 bylo uzákoněno, že takové mulatské dítě bude po dobu 31 let otrokem (což bylo o jeden rok víc než v roce 1692). Stejného roku zákon zapověděl svobodným mužům jakékoliv jiné než bílé pleti vykonávat veřejné funkce, odepíralo jim právo svědčit u soudu. Zákonodárci sice přímo nezakázali míšená manželství, ale bílá osoba, která porušila nepsanou rasovou segregaci, měla být 6 měsíců vězněna a zaplatit pokutu 10 liber. Mnohonásobně výše měl být potrestán majitel pozemku, který by takový pár ubytoval nebo mu umožnil usadit se. Majitel, který dal otrokovi svobodu, se musí postarat o to, aby do půl roku tento opustil území Virginie. Zákony na otrocký statut se rozšířil na mulaty. Na sňatek mezi otroky se nepohlíželo jako na slib manželský před Bohem, ale jako na nezávazné partnerství, což dávalo držitelům otroků možnost s klidným svědomím oddělovat od sebe rodiny, aniž by pak musel mít pocit z prohřešení. Ve většině jižanských zemí měli otroci zakázáno se učit číst a psát, podporovány byly jen jednoduché počty z praktických důvodů. Pokud by se někomu dokázalo, že otroky vzdělává, měl být pokutován.
Toto omezení bylo vyžadováno především po otrockém povstání Nata Turnera roku 1831, otroka, fanatického věřícího a laického kazatele, který sám sebe vnímal jako nástroj boží pomsty na běloších. Podařilo se mu skrytě zorganizovat povstání a při nečekaném nočním ataku na trase dlouhé zhruba 20 km vyvraždili několik bělošských rodin, většinou drobných farmářů. Z přibližně 50 až 60 obětí masakru převažovali děti a ženy, včetně batolat. Jeho krvežíznivé řádění zastavila až milice, která povstalce donutila k ústupu, pochytala a popravila. Podrobně o povstání Nata Turnera zde.
Podobné zákony vznikaly postupně i v dalších státech Jihu.
Z Afriky na plantážové pole...
Podle odhadů mohlo být z Afriky do celé Ameriky přepraveno až 12 milionů otroků (z celkového počtu 20 milionů zotročených Afričanů), z toho na severoamerické pobřeží jen 400 tisíc, tedy něco přes 3%. Tito otroci a jejich potomci tvořili pro ekonomiku Jihu důležitý přínos v podobě levné pracovní síly, která tak napomáhala konkurenčně účinné ceně plantážových plodin, především bavlny. Obchodníci s otroky taktéž přišli na důmyslný trojúhelníkový obchod, kdy evropské zboží v Africe směnili za otroky, ty prodali v Americe. Za utržený zisk pak nakoupili zboží, které bylo žádané v Evropě.
I když pro každého obchodníka představoval naloděný otrok investici a potencionální zisk, počítalo se s úmrtností až 20% pro nemoci, podvýživu či sebevraždy. Cesta podle ročního období, typu lodí a rozdílu mezi 15. a 19. stoletím, trvala 1-3 měsíce. Ve skutečnosti byla úmrtnost zajatých Afričanů mezi 12-13%, což je procentuálně kupodivu méně, než kolik během plavby zemřelo členů posádky. Ovšem jiné odhady hovoří až o 1/3 mrtvých Afričanů. Opět záleželo na podmínkách a době plavby. Chamtiví otrokáři často na loď záměrně přibrali víc otroků, než kolik jim dovolovala kapacita. Bývalo však běžné, že otrokům bylo dovoleno několikrát během cesty jít na palubu, nikoliv z lidskosti, ale jako prevence pro posilnění organismu. Podpalubí bylo totiž zamořené zvratky a výkaly. Jeden otrok míval k dispozici prostor 1,5x1,2 metru. Muži byli odděleni od žen a dětí, po celou dobu cesty připoutáni řetězy a okovy. A navíc - otrokářské lodě bývaly konstruovány tak, aby osádka měla stálý přehled o dění v podpalubí. Otroci se totiž někdy i vzbouřili, i když většinou tento vzdor prohráli. Údajně ti nejméně poddajní pocházeli z oblasti Senegambie. Možná právě proto 2/3 otroků pocházela z pobřeží Nigérie, Konga a sousedních oblastí.
Pokud se podařilo zajatcům přežít plavbu, čekalo je uvěznění a následující prodej, když během tohoto čekání na zahájení veřejné burzy nezemřeli. Ta se konala ve velkých centrech v blízkosti důležitých přístavišť. Jedním takovým byl nesporně New York, ve kterém v polovině 18. století více než 40% domácností vlastnilo otroka. I když v době americké revoluce se tento počet významně snížil, stále 2/3 černošského obyvatelstva měla statut otroka.
Jestliže despotismus krále Jiřího III. a arogance londýnského parlamentu dohnala jejich spoluobčany za oceánem k vyhlášení samostatnosti a tím do své země zavlékli válku, tak nejméně jeden zářivý moment následná britská okupace New Yorku, který po celou dobu války kontrolovali, měla. Vyhlášením, že všichni otroci, kteří žijí či se dostaví do New Yorku, budou považováni za svobodné lidi, do tohoto města přilákalo na 3 000 otroků, kteří získali svobodu a britská armáda je roku 1783 z města evakuovala na britské (vesměs kanadské) území, část z nich později patřila k zakladatelům své nové domoviny - Sierry Leone. Vše sice nebylo tak ideální jak se zdá, ale o tom tento článek.
Ještě před rokem 1800 newyorští zákonodárci udělili svobodu všem otrokům, kteří se narodili po 4.7. 1799, roku 1827 i těm zbývajícím.
Tou dobou se obchod s otroky, tedy veřejné dražby, přemístil na americký Jih. Významnými centry obchodu se staly po roce 1800 Charleston, Richmond, New Orleans, Savannah a další centra Jihu. Dražby otroků se ale konaly i daleko víc na severu, například v Kentucky, kde byl v polovině 19. století jejich přebytek, jak dokládají například tyto webové stránky.
Cena otroka se pohybovala s dobou, jeho věkem, zručností, schopnostmi, ekonomickým vývojem plodin v oblasti (především bavlny), politickými vlivy atd ... V průměru se za otroka kolem roku 1800 platilo 300 USD. Na této ceně se prodej držel až do poloviny 40. let 19. století, ale jednalo se již pouze o dolní mez. Ve dvacátých letech skočila cena na přibližně 450 USD, před rokem 1840 dokonce přes 600 USD, kdy se opět prudce propadla. V polovině 19. století se průměr zastavil na 400 USD a trvale stoupal až do roku 1860, kdy se vyšplhal na dvojnásobek této ceny. Jedná se pouze o průměr, ceny jednotlivých otroků se mnohdy vychylovali o desítky procent nahoru i dolů.
Například roku 1859 se průměrná cena otroka pohybovala na 650 USD. Podle jiných záznamů, které pochází z prodeje otroků v Kentucky, se v letech 1858 až 1859 prodalo celkem 53 otroků (včetně dvou stařen, nemluvněte a několika malých dětí) za cenu přesahující 40 000 USD, kdy na každého prodaného otroka připadá v průměru 760 USD. Pokud půjdeme do podrobností, malé děti se většinou prodávaly společně s matkou, odrostlejší se pohybovali mezi 700 - 800 sty dolary. Počínaje pubertou rostla i cena. Ta se u dospělých mladých mužů a žen pohybovala v průměru přes 1200 dolarů, ale někteří jedinci měli cenu i 1500. Důležitým faktorem ceny se stávala i odborná řemeslná zručnost prodávaného otroka (kuchařka, tesař, kovář), která navýšila jeho hodnotu od 20 po 50% navíc. Naopak otrok, který měl stopy po bičování (a tudíž byl potížista), špatně zdravotně vypadal, či byl málo vnímavý, měl cenu poloviční. Rozdílné ceny panovaly i mezi severním Jihem a tzv. Hlubokým Jihem, geograficky vnímanou oblastí od Jižní Karolíny přes Georgii až po Louisianu, tedy tradiční bavlnářskou oblastí, kde ceny otroků vzrostly o 30% i více procent nahoru. V Louisianě, která měla dávnou tradici v prodeji konkubín, se za takovou společnici připlácelo dalších 5-10% navíc.
Louisiana - tato původně francouzská (později na pár desetiletí španělská a pak opět francouzská) kolonie, se svým stylem života i jiným společenským duchem vymykala poněkud úzkoprsému anglosaskému prostředí. Město La Nouvelle-Orléans patřilo k tepnám francouzské koloniální říše, založeno 1718. To už byli Francouzi v Louisianě usazeni 19 let, pomocí domorodců přežili, roku 1706 je napadli, část vyvraždili a některé zotročili. Roku 1710 běloši v Louisianě usadili první desítku černých otroků, za další desetiletí zde na třtinových plantážích pracovalo kolem dvou tisíc černých otroků a na dvě stovky zotročených domorodců. Ale právě pro odlišný pohled Francouzů na otroky a jejich práva, vzniklo na tomto území rozdílné zázemí pro zotročené Afričany a jejich potomky, než jak tomu bylo v anglosaských koloniích.
Kodex Noir vznikl jako zákonná norma pro otrokářství za Ludvíka XIV. roku 1685, roku 1724 začal platit v Louisianě. Nezbavil pochopitelně otroky tvrdé práce, ale možnost fyzických trestů přenesl z jejich majitele na správu kolonií, protože se na ně nahlíželo jako na majetek společnosti. V první řadě nařizoval, aby všichni otroci náleželi k římskokatolickému vyznání. Když ve vztahu svobodného muže a otrokyně bylo počato dítě, měl ji tento pojmout za ženu, čímž ji i dítě vysvobodil z otroctví. Pokud by otcem byl majitel otrokyně, měla přejít k jinému pánovi, ale svobodu ona ani dítě nezískaly. Ženatý muž měl být pokutován. Dítě narozené mezi svobodnou ženou a otrokem mělo být od otroctví osvobozené. Otroci se mohli mezi sebou ženit se svolením jejich pánů. Otroci nesměli mít osobní vlastnictví, nosit zbraně, ale pokud došlo k prodeji rodiny a měli děti předškolního věku, nesměla být rodina prodána odděleně. Obzvláště krutě měli být potrestáni uprchlí otroci. Při prvním útěku a chycení ocejchováním a uříznutím ucha, při druhém naříznutím stehenního svalu (kulhající otrok hůře utíkal). Třetí útěk znal jediný trest - popravu. Majitel mohl osvobodit otroka již v jeho 20 letech. Pokud byl otrok dědicem pánova majetku, stával se osvobozeným.
V prvních desetiletích docházelo k smíšeným sňatkům mezi zotročenými domorodci a černými otroky, nazývaných grifové. Také statut konkubín zaznamenal konjukturu od poloviny 18. století až do počátku 19. století. V Louisianě tak vznikla mulatská vrstva svobodných obyvatel, na které se obecně nahlíželo jako na kastu mezi bělochy a černochy (v anglosaských koloniích byl mulat na úrovni černocha). Tato kreolská vrstva (jak se zde afro-indiánsko-bělošští míšenci nazývali) měli i toleranci ze strany francouzských úřadů, neboť mnohé ženy se do kolonie příliš nehrnuli a Kodex Noir takovému svazku, pokud byl muž nesezdán, neodporoval. V praxi získala taková barevná žena postavení, které zajišťovalo ekonomickou jistotu pro ni i děti, mnohdy i osvobození od jha otroctví. Instituci se říkalo plaçage, tedy ne přímo manželství, ale smluvní vztah mezi svobodným bílým mužem a jeho oficiální konkubínou. Později se mohli stát manžely. Takových svazků je v Louisianě odhadováno před koncem 18. století na 1500. Na tuto instituci nevraživě vzhlížela především katolická církev.
Svobodní černoši a mulati měli v Louisianě mnohem lepší vzdělání i majetkové postavení, než jaké měli osvobození Afroameričané v anglických koloniích a později Spojených státech, byla zde i poměrně velká emancipovaná vrstva otroků. Když Spojené státy Louisianu roku 1803 od Francie koupily, pro tuto kreolskou vrstvu obyvatel to znamenalo značnou společenskou degradaci. Samotné město New Orleans si prošlo přerodem po haitské revoluci, když se zde usadilo kolem 9 000 uprchlíků, z čehož třetinu tvořili běloši, třetinu svobodní mulati a černoši, zbývající třetinu černí otroci. I tak se již mezi roky 1820 až 1830 stalo frankofonní obyvatelstvo Louisiany menšinou. Spolu s tím se snažila americká správa oklešťovat práva manumise (svévolného osvobození otroků jejich pány) a roku 1852 došlo k úplnému zákazu tohoto pozůstatku francouzské koloniální éry. Došlo k rozštěpení mezi kreoly, ti s viditelně více evropskými rysy popírali jakékoliv míšení s barevnými lidmi a tvrdili, že jsou potomci bílých přistěhovalců. Ti s větší příměsí africké krve byli postaveni na roveň svobodným černochům a museli u sebe nosit doklad o tom, že jsou svobodnými lidmi. Obě skupiny však poměrně tvrdošíjně bránili svoji kulturu i jazyk, za což si v době před občanskou válkou vysloužili značnou nedůvěru amerických úřadů. Kreolština má několik dialektů a udržuje se především v centrální a východní části jižní Louisiany, hovoří jí méně než 10 tisíc obyvatel. Vedle kreolštiny zde existuje ještě jiný francouzský dialekt - cajun. Tím hovoří potomci francouzských vysídlenců z Arcadie. Jsou sice taktéž usazeni v Louisianě, ale i v jiných částech Spojených států.
Právě kvůli tradici i původním zákonům se Louisiana stala územím, kde bylo nejvíce černých kreolských svobodných lidí a mnozí patřili k zámožným občanům. Těsně před vypuknutím občanské války jich v Louisianě při sčítání lidu existovalo 472 s nemovitým majetkem v průměru 10 tisíc dolarů, což dnes představuje částku více než 300 tisíc dolarů. Každý třetí z těchto byla žena. Na druhém místě co do počtu svobodných Afroameričanů byla Jižní Karolína o počtu 162 duší s nemovitým majetkem kolem 5 tisíc dolarů na jednu osobu.
Držitelé otroků
Podle sčítání lidu ve Spojených státech z roku 1860 bylo přibližně 20% bílých obyvatel otrokáři. Při počtu 4 milionů otroků to znamená, že průměrný otrokář vlastnil deset otroků. Při podrobnějších číslech se dá zjistit, že 20% těch, kteří vlastnili otroka, vlastnili pouze jednoho jediného. Nelze z toho vyvodit, zda tento vykonával práci na poli či v domácnosti, ale rozhodně se nemohlo jednat o příliš majetného otrokáře. Ale vlastnit otroka znamenalo zvednutí prestiže v jižanské společnosti. A pořízení dospělého otroka, který měl zastat určitou práci a tudíž být nějak užitečný, vyžadovalo mít nějaké jmění. V ceně otroka se totiž promítal jeho dlouhodobý zisk pro majitele, tedy práci, kterou je schopen vykonat do konce produktivního věku. Jen pro představu. Kdyby se jednalo o mladého otroka ve věku kolem 25 let, jeho průměrná cena by se někde na Starém Jihu mohla pohybovat kolem 1500 USD v tehdejších cenách. Na přepočet do dnešních dnů (cca 2015) je to kolem 1 milionu českých korun. Pro někoho málo, pro většinu průměrně výdělečných lidí celoživotní úspory. Možná ani to ne ...
Těch, kteří vlastnili 2 - 5 otroků, bylo přibližně 34% z celkového počtu otrokářů. Na druhém konci žebříčku je v roce 1860 pouhých 22 zámožných otrokářů, kteří vlastnili více než 500 otroků a 2341 majitelů, což je z otrokářské vrstvy přibližně něco přes půl procenta, vlastnilo od 100 do 500 otroků. Pokud budeme vycházet ze statistik státu Kentucky o deset let dříve, tam zhruba další čtvrtina držitelů otroků jich měla od 5 po 10, o polovinu méně bylo těch, co vlastnili 10 až 20 otroků a zbytek připadal na majitele plantáží držící 20 až 100 otroků.
Příkladem zámožného plantážníka může být Edward Lloyd (V., 1779-1834), který v letech 1809 až 1811 vykonával post guvernéra Marylandu a později se stal senátorem za tento stát. Vysloužilý plukovník se mohl chlubit plantáží o 42 tisících akrech (což je 170 km2 !) a více než tisícovce otroků. Vytvořil si stát ve státě, izolovanou a soběstačnou společnost. Kromě něho, jeho rodiny a dozorců, nebyl na plantáži jediný svobodný člověk, veškeré práce zastávali otroci, včetně námořníků na jeho soukromých plavidlech určených pro přepravu zboží. Na jeho plantáži platila přísná pravidla a trestání otroků si nezadalo se surovým zacházením, které se přičítalo spíše životu otroků na Hlubokém Jihu. S oblibou prý trestal otroky sám. Podrobnější popis života na této plantáži je umístěn na tomto webu
Podle statistik z roku 1850 měla Virginie největší počet majitelů otroků. Další dvě místa obsadila Georgie a poněkud překvapivě Kentucky, které přeskočilo i Tennessee a Alabamu. Na konci žebříčku je Texas, Arkansas a Florida, která má jen desetinu otrokářů oproti Virginii. Když to však posoudíme co do procent v bílé populaci, tak zjistíme, že v bělošském obyvatelstvu je s více než 9% na prvním místě Jižní Karolína a pak v těsném sledu Louisiana, Mississippi, Florida a Georgia. Na poslední příčce je s 3,2% vlastníků otroků bělošského původu Missouri, těsně nad ním Arkansas a Maryland. Poslední údaj je o průměrném počtu otroků na jednoho otrokáře. Zde s patnácti zotročenými Afroameričany na jednoho jejich majitele jasně vévodí nepřekvapivě Jižní Karolína, s mírným odstupem si konkurují Mississippi, Alabama a Louisiana, tedy tradiční země Hlubokého Jihu a bavlníkových plantáží (v Louisianě i s cukrovou třtinou). Na konci tabulky se nachází Missouri, Kentucky a Maryland s přibližně 5 otroky na jednoho majitele. Co se z toho dá usoudit? Že Jižní Karolíně patří prvenství v zotročování, neboť největší počet bílé populace zde vlastnilo otroky a navíc ve velkém počtu. Oproti tomu se Kentucky stalo státem drobných vlastníků otroků, které pak výhodně přeprodávali. Nejčastější křižovatkou mezi novým Jihem a tím tradičním, kam nuceně migrovali tisíce otroků pro účel další koupě, byla Louisiana. A Virginie, nejstarší dřívější otrokářská kolonie, si udržela největší počet drobných plantáží. Bylo to dáno i tím, že se zde typicky dařilo lépe tabáku než bavlně.
Problém těchto statistik je v tom, že se zaměřují na jednotlivého držitele - vlastníka otroka (otroků). Nebere tedy v úvahu jeho rodinné příslušníky, kteří z otrokářství také profitují, ať vědomě či nevědomě, například v podobě novorozence. Průměrná rodina měla roku 1860 přibližně 6 členů. Podobně jako v Evropě lze předpokládat, že v chudších rodinách se vyskytovalo více dětí (a byla mezi nimi i větší úmrtnost), zámožnější rodiny se snažili nižším počtem potomků nerozptylovat rodinné jmění. Ve výsledku pak zjistíme, že na Jihu vlastnilo otroky mnohem více obyvatel, než se může z oficiálních statistik zdát. V severní části Jihu to mohla být přibližně čtvrtina rodin, na Hlubokém Jihu každá třetí rodina. Primát drží Mississippi a Jižní Karolína, kde to bylo téměř 50% rodin.
Více na tomto odkazu.
Rozložení jižanské společnosti se jasně odvíjelo od majetnosti a výše produkce zemědělsky zajímavých plodin (bavlna, tabák, cukrová třtina atd...), která pak byla závislá na otrokářském systému. Zcela někde na špici pomyslné pyramidy se nacházely ty nejmocnější jižanské aristokratické rody, jejichž majetek mnohdy sahal až do koloniálního období. Rozsáhlým plantážím vévodilo impozantní sídlo s anglickým trávníkem, obléhané stromovým porostem a dominantní verandou při vstupu do tohoto sídla, které mívalo více než desítku pokojů. Před budovou býval parčík a často oválná, pečlivě udržovaná příjezdová cesta. Architektonicky se při stavbě jeho tvůrci inspirovali různými styly v závislosti na oblasti a době. V Louisianě převažoval styl francouzský, na Hlubokém Jihu si oblíbili řecký či italský sloh s příměsí antiky, severněji se stavěla sídla připomínající spíše úřední sídla anglické koloniální správy. Materiál budov byla částečně cihla s převahou dřeva a zařízení bylo luxusní.
Někde bokem pak ležely hospodářské budovy a ubikace pro otroky. Ti někdy sdíleli jednu větší budovu, jindy se jednalo o skupinu přístřešků, vše záviselo na počtu otroků a vstřícnosti jejich majitele-otrokáře. Pokud se jednalo o sídlo s dlouhodobější tradicí, která zaměstnávala otroky po několik generací, mohla mít taková jedna rodina ubikaci sama pro sebe. Vybavení přístřešků bylo pochopitelně skromné a strohé, sloužilo jen pro základní přežití jeho obyvatel. O něco lépe se měla vrstva domácích otroků, tedy těch, co sloužila na různých pozicích v domě. Snažili se od běžných otroků pracujících na poli oddělit a udržet si pro sebe i své potomky výsostné postavení. K tomu patřilo i lepší oblečení, ubytování i zařízení obydlí.
Takových to honosných sídel bylo na celém Jihu nejvýše 2500. Byla v mnoha směrech samostatná, její obyvatelé produkovali potraviny pro vlastní potřebu, v rámci areálu se nacházela kovárna, tesařská dílna a další řemeslné či užitkové budovy dle potřeby. V době, kdy tato sídla fungovala i ve 20. století, dokázali si sami vyrábět i elektřinu. Část těchto sídel dnes již jen chátrá.
Majitel takové rezidence zaměstnával skupinu osobních úředníků, kteří se mu starali o chod domu, právní záležitosti, obchody a celkové hospodářství. Řízení domácích otroků mohl mít na povel i majordomus černé pleti. Nad prací otroků na plantážích zodpovídal dozorce. Jeho hlavním úkolem bylo dohlížet na to, aby otroci nezaháleli a splnili předem danou normu. Mohl použít i fyzické tresty. Na druhou stranu musel mít na vědomí, že otrok je majetkem jeho zaměstnavatele a příliš surové zacházení, které by vedlo k jeho zmrzačení či smrti, by se mu také nemuselo vyplatit. Tedy finančně. Vedle dozorců fungovali na plantážích i černí předáci, mnohdy propuštění otroci nebo loajální otroci, kteří plnili podobný úkol jako dozorci s výjimkou tělesných trestů na provinilcích. Prý bývali značně neoblíbeni.
Právě zahálka nebo nedbalé plnění úkolů mohly vést k potrestání otroka. Jedním z příkladů může být reportáž spisovatele Frederika Olmsteda, který popsal svůj zážitek z jedné plantáže. Mladá otrokyně se pokusila vyhnout denní práci tím, že se skrývala v blízkém porostu, ale náhodou byla přistižena dozorcem. Pokusila se zapírat a svést svoji přítomnost mimo plantáž na náhodu, ale dozorce ji zmrskal přes ramena. Když se ani tehdy nepřiznala, dozorce ji nařídil, aby se svlékla celá a lehla si obličejem na zem. Takto ji pak celou zmrskal.
Stručný popis příběhu je zde.
Klíčovou vrstvu jižanské společnosti tvořili majitelé plantáží o střední velikosti, s počtem od dvaceti do sto otroků. Takových bylo mezi plantážníky přibližně jedna desetina, přesněji řečeno, takových plantáží je odhadováno po celém jihu kolem 44 tisíc. Sídla si stavěli o něco méně honosná, stále však mohli dávat na odiv bohatství a plantáže byly stále jejich zdrojem nezávislého podnikání a zisku. Tvořili typicky dnes zažitou představu plantážníka i s jeho sídlem.
zdroj: frontiermuseum.org
Majitele s menším počtem otroků než 20 a rozlohou pozemku pod 200 hektarů už nelze považovat za typické plantážníky, spíše za větší farmáře. Takový už si hospodářství řídil sám, pro prodej sklizených plodin si najímal agenta. Domy si stavěli většinou přízemní, nejvýše se zvýšeným podkrovím a cihlové. Průměrným prototypem těchto samostatných zemědělců byla usedlost s 10 otroky. Pro ně samotné vlastnění otroků znamenalo značnou investici a v podstatě v takovém vlastnictví měli část svého jmění.
Drtivá většina samostatných zemědělců vlastnila do pěti otroků, najímali si sezonní dělníky a sami řídili sklizeň. Své produkty prodávali přes agenty nebo velkopěstitelům. Tito se nazývali Yeomané a i mezi nimi panoval značný rozptyl. Někteří pěstitelé dokázali vyprodukovat zisk a vlastnit i otroky, jiní byli v podstatě jen samostatnými zemědělskými živnostníky, jejichž usedlost měla mezi 75 a 150 akry (30 až 60 hektarů) na půdě, o kterou velkostatkáři nejevili zájem, pěstovali běžné zemědělské plodiny a vlastnili sotva 1 či 2 otroky, většinou žádného nebo si najímali pomocníka. Jiné statistiky udávají, že počet farmářů vlastnící 50 až 100 akrů tvořilo 31% vlastníků zemědělské půdy, stejné číslo připadalo na ty co vlastnilo od 20 do 50 akrů. To znamená, že chudší a středně bohatí farmáři tvořili převážnou část bílých obyvatel Jihu. Tato skupina samostatných zemědělců však patřila mezi silné vlastence, zastánce jižanského otrokářského systému a právě oni nejvíc krváceli během občanské války na straně Konfederace. Mezi Yeomany lze počítat i jiné živnostníky, protože byli finančně nezávislí.
Tou po poslední vrstvou byla jižanská chudina, která mohla, ale také nemusela, mít vlastní dům s malým pozemkem, ale k vlastnímu přežití potřebovali vykonávat práci pro jiné, aby obdrželi mzdu. Častěji se pak stávali nájemci na cizí půdě, včetně obydlí, s povinností odvádět příslušné platby a naturálie. Při nepřízni počasí či osobním selhání pak spadli ještě níže.
Život otroka znamenal každodenní práci, aby se otrokáři vrátila investice. Většina pracovala na plantážích, převážně bavlníkových, jiní se stali řemeslníky a sluhy v domácnosti. Někteří plantážníci jim poskytli obydlí, jinde si jej museli z dostupných prostředků postavit samotní otroci. Chatrče nemívaly podlahy, vybavení tvořilo to, co dostali, některé věci si vyrobili sami. Někteří majitelé plantáží dovolili svým otrokům mít vlastní políčka a zde pěstovat například zeleninu či kukuřici, v lepším případě mohli mít i drůbež. Takových plantáží bylo asi 2/3. Například Thomas Jefferson takto obchodoval se svými otroky. Převážnou část stravy tvořili příděly jídla, jejímž základem byla kukuřice a slanina. O dnech volna rozhodoval majitel plantáže. Někde to bylo 2 dny v měsíci, jinde i volné neděle.
Na plantážích se pracovalo od úsvitu do západu, nejhorší byly sklizňové dny, kdy otroci po této sklizni museli stihnou ještě další práce pro ten den přiděleny, popřípadě se věnovat vlastnímu drobnému hospodářství. Jelikož plantáže fungovali jako nezávislý hospodářský celek, otroci vykonávali všechny potřebné práce pro chod hospodářství, ať již to bylo praní prádla, výroba másla, tesařské práce, tkaní, konzervace potravin a další činnost. V době snahy o industrializaci Jihu si otroky kupovali i majitelé továren pro její výrobu, otroci byli využívání pro stavbu železnice a budov.
Tresty pro vzpurné otroky (převážně) na plantážích byly různé a vždy kruté. Kromě běžného bičování mohl být otrok za trest zavěšen za ruce na zařízení podobné jeřábu či šibenici a opět bičován. Za nedovolené mluvení dostali otroci roubík, který byl součástí masky, která obepínala celou jeho hlavu kolem čelistí a přes čelo k zátylku. Pro nenapravitelné a chycené dezertéry ze jha otroctví měli jejich majitelé přichystaný tzv. otrocký límec, který v podobě obruče na zámek obepínal krk. Z této obruče trčely nejrůznější trny či silné dráty, které mohly kolem hlavy vytvořit koš, záleželo na fantazii tvůrce výrobku. Takový otrok si pak s tímto zařízením daleko na útěku nedostal. Stačilo zamotat se do větví, v horším případě si mohl pádem zlomit vaz. Nehledě na to, že límec měl svoji váhu, což také ztěžovalo útěk. Jinou kapitolou byli tresty definitivní, tedy poprava. Lámání kolem, ubičování, pověšení za žebro a další „vymoženosti“, které vyvstaly někde ze středověku ...
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Fannie Lawrence, Rebecca Huger a Mary Williams jsou jména dětí z mnoha, která měla podobný osud.
Fannie Virginia Casseopia Lawrence se narodila roku 1858 mulatce Mary Fletcherové a bílému otrokáři Ayresovi. Fannie měla africkou krev z 1/8, ale i to stačilo k tomu, aby na ni bylo nahlíženo jako na „negra“. Ayres byl zákeřně zabit v nějakém sporu svým sousedem, ale v závěti na své tři nesvobodné milenky i s dětmi pamatoval a daroval jim svobodu. Mary však byla provdána za otroka, se kterým měla děti a musela by je opustit. Dobrovolně si proto zvolila návrat k otroctví pro sebe i Fannie, aby mohla zůstat s manželem a ostatními dětmi. Roku 1862 uprchla na Sever. Osud Mary Fletcherové znám není, ale malou Fannii adoptovala zdravotní sestra Catharine Lawrence a dítě bylo pokřtěno na Fannie Virginia Casseopia Lawrence.
Rebecca Hugerová byla nemanželskou dcerou obchodníka Johna M. Hugera a vzdělané emancipované mulatské matky - otrokyně. Rebecca pracovala jako osobní služebná u téměř stejně staré dívky, ovšem bílé a svobodné. Když vojska Unie osvobodila New Orleans a všichni otroci na území Spojených států byli počátkem roku 1863 považováni za svobodné, abolicionistické hnutí si ji a další děti podobného vzhledu vybralo pro propagaci a získávání darů, ze kterých mělo být financováno vzdělávání osvobozených otroků.
Nejznámější osud však měla asi poslední jmenovaná - tedy Mary Mildred Williamsová, narozená jako Bottsová. Její rodina byla vlastněna virginskou otrokářskou rodinou Cornwellů již od roku 1809 (konkrétně její tehdy asi pětiletou babičku Prudence Nelson Bellovou spolu s její matkou Letty). Prue, jak jí říkali, měla očividně příměs bělošské krve, snad mulatka. Majitel sousední usedlosti, kapitán Thomas Nelson, s ní začal v dospělosti tajně udržovat vztah, se kterého vzešlo několik dětí. Nejstarší Elizabeth se narodila kolem roku 1822, byla později matkou Mary a stejně jako její 3 sourozenci měla prokazatelně bělošský vzhled, další dva sourozenci měli pleť o něco tmavší.
Otec malé Mary Seth Botts byl nemanželským synem svého pána s otrokyní. S Elizabeth se vzali po roku 1840 a měli spolu dvě děti. Přibližně roku 1850 se podařilo Sethovi za pomoci odpůrců otroctví úspěšně uprchnout do Bostonu. Zde si změnil jméno na Henry Williams. Po dvou letech našetřil potřebnou částku, aby se mohl pomocí prostředníka vykoupit z otroctví (za 600 USD). Pomocnou ruku mu pro osvobození zbytku jeho rodiny podal budoucí guvernér Massachusetts, tehdy živící se jako právník, John Albion Andrew, který kontaktoval senátora Charlese Sumnera. Ten sehnal potřebnou částku (800 USD) a zbytek rodiny Setha Bottse (manželku Elizabeth, tehdy již tři děti, sourozence jeho ženy a babičku Prue) roku 1855 vykoupil. Následně si vybral sedmiletou Mary k abolicionistické propagandě. Nechal děvčátko vyfotit, popsal její příběh a zároveň ho i mystifikoval, když ji přirovnal k hrdince fiktivního příběhu o Idě May, kdy bylo bělošské dítě uneseno a drženo na Jihu jako otrok. Příběh i fotografie byly notně rozšiřovány a měly poukázat na zrůdnost otrokářských praktik s dodatkem, že může nastat čas, kdy otrokáři budou unášet bílé děti od prahů jejich domovů. Celý příběh měl dohru na půdě Senátu, když vášnivý zastánce otrokářství a demokratický senátor za Jižní Karolínu Preston Brooks koncem května 1856 svého kolegu Sumnera napadl holí s takovou razancí, že massachusettského senátora málem zabil. Ten pak po tři roky kvůli zdravotním potížím nezasedal. Brookse podrželi jeho straničtí kolegové a tak se nemusel bát, že bude úřadům vydán za pokus o vraždu.
Všechny tři dívky byly svým způsobem zneužity v protiotrokářském hnutí, protože pro každého Seveřana musel být šok, když se dozvěděl, že se dívá na někoho, kdo byl ještě nedávno statutem otrok, ale rasově je vlastně běloch. Jenže jižanský systém to takto neviděl. V rámci toho, kdo vlastně je či není „negr“ (bez ohledu na barvu kůže), byla vytvořena posloupnost rasové čistoty, která propočítávala to, na jakém stupni je otrok míšencem „bílé“ a „černé“ krve, kdy se přihlíželo především k tomu druhému. Existovali tak míšenci pouze s jednou čtvrtinou či jednou osminou africké krve, ale ani pouhá jedna šestnáctina africké krve z něj neudělala automaticky svobodného. Stále byl prostě „negr“, otrok. Že to něco připomíná? I nacisté vymysleli jak „správně“ rozpoznat čistého árijce nebo naopak nečistého Žida. Ale ti měli tu smůlu, že si nemohli árijskou rasu koupit. Otroci z amerického Jihu měli aspoň tu šanci, že jim byl dostupný status svobodného člověka, tedy jakási teoretická rovnoprávnost s bílou rasou. Nakonec - otrokářský systém Jihu neexistoval z důvodu vyhlazení jiné rasy, ale z ryze ekonomicky výhodného zneužívání lidí jako levné pracovní síly. To však není omluvou...
