Bavlna se získává ze semene bavlníku (latinsky Gossypium). Z chuchvalce vláken semenné tobolky je pak dlouhá cesta ke konečnému produktu, kterým je bavlněná textilie, oblíbená pro svoje vlastnosti. Oblečení si z ní dělali už staří Egypťané, znali ji také Indiáni. Sklizená bavlna musí projít procesem vyzrňování a zbavení nečistot, což byl zdlouhavý proces. Bavlníkový chomáč se u některých odrůd dá špatně uchopit pro svoji malou délku a navíc je lepkavý. Bavlna tak byla drahá a od toho se odvíjela i cena oblečení z ní vyrobené. Existuje kolem 50-60 druhů v různých formách, od přízemních rostlin až po 3 metry vzrostlé keře. Vyžaduje hodně vlhka, protože až 60% vláhy vstřebá, potřebuje slunečné a teplé podnebí po dobu vegetace.
Na dnešním území Spojených států začali s pěstováním bavlníku prvně Španělé na Floridě v druhé polovině 16. století. Vysazovali ho před rokem 1622 i první kolonisté Virginie v Newport News, osadě při ústí řeky James. Jednalo se však o experimentální výsadbu a bavlna se ve Virginii tehdy příliš neujala ani přes snahu guvernéra Edmunda Androse, který zde vykonával tuto funkci mezi léty 1692 až 1698. Přírodní podmínky ji nepřály a odrůda také nebyla příliš kvalitní. Roku 1670 byla poblíž Charlestonu založena nová anglická kolonie Carolina, kde se mezi vysazenými plodinami objevila i bavlna. Stále se však jednalo o hospodářskou rostlinu, která sloužila spíše k domácímu použití, než ke komerčním účelům. Když však v roce 1733 Angličan John Kay vynalezl létající člunek, zvýšila se v Anglii výroba textilu a zároveň i poptávka po větším množství bavlny. V druhé polovině 18. století začala Jižní Karolína vyvážet bavlnu do Anglie. V roce 1768 to bylo přes 43 tisíc liber váhy (tedy necelých 20 tun), přibližně desetina toho, co dokázaly stroje v Anglii zpracovat. Čtyři roky předtím jiný Angličan, James Hargreaves, vynalezl stroj na spřádání příze, který nahradil několik ručních kolovratů najednou. Vynález si nárokoval i jiný muž - Thomas Highs, ale to je jiný příběh. Došlo-li k zdokonalení výroby příze a tkaniny, bylo jen otázkou času, kdy se objeví něco, co uspíší zpracování bavlny.
Eli Whitney (*1765 †1825) pocházel z farmářské rodiny v Massachusetts a po ukončení studií na univerzitě v Yale se rozhodl roku 1792 odcestovat na Jih, kde dostal nabídku na práci soukromého učitele v rodině svého spolužáka z univerzity Phinease Millera na plantáži Mulberry Grove v Georgii u města Savannah, která patřila vdově po významném generálovi z dob americké revoluce Nathanaelu Greenovi. A zde roku 1793 sestavil svůj stroj na vyzrňování bavlny. Anglicky je to cotton gin, česky pilkový vyzrňovač. Tento bavlníkový vyzrňovač dokázal díky kovovému hřebenu efektivně zbavit bavlníkový chomáč zrna i nečistot a především zmechanizoval tu zdlouhavou práci. Jestliže otroci za jeden den vyrobili do této chvíle od libry čisté bavlny (0,45 kg) po několik málo liber, s tímto strojem to bylo 60 liber očištěné bavlny za den. Díky chytrému převodu stačilo jen točit klikou a přidávat neodzrněnou bavlnu. Tento relativně malý stroj postupem času nabyl na velikosti i tvaru, takže potřeboval i několik lidí na obsluhu, ale princip byl stále stejný. Podle jiných zdrojů v pozdějších letech tyto vylepšené vyzrňovače zvládly až 1000 liber za den. Plantáže s bavlnou se na Jihu rázem staly tím nejlukrativnějším podnikáním. Zvedla se jejich plocha, počet a také množství zotročených Afričanů. Jestliže Thomas Jefferson svého času doufal, že otrokářství zanikne ve Spojených státech samovolně, jelikož pořizovací náklady se jejich majitelům nevyplatí, tak táto humánní a idealistická myšlenka s bavlníkovým vyzrňovačem zemřela.
Snad lze jen k Elovi Whitneyovi dodat, že vynález bavlníkového vy(od)zrňovače se rozšířil takovou rychlostí, že ani patentování (USA patent 72-x) jeho vynálezu roku 1794 nezabránilo jeho divokému šíření, až na Jihu prakticky zlidověl. Tím se zkřížily plány vynálezce Whitneyho na hromadnou výrobu tohoto stroje. Dokonce se musel soudit o vylepšený duplikát patentu, který roku 1796 podal Hogden Holmes, zámečník z Augusty v Georgii. Whitney s Millerem, který byl jeho obchodním společníkem, Holmesův patent napadli a roku 1802 a opakovaně 1807 uspěli s jeho neuznáním. Paradoxem je, že později nabízeli zájemcům i tuto vylepšenou verzi. Ve své rodné Nové Anglii se později docela úspěšně věnoval vynálezům ve strojírenství, zabýval se sériovou výrobou pušek. Je otázkou, zda si během svého života uvědomil, že vynálezem, jímž chtěl možná nebohým otrokům usnadnit život i práci, tím spíše přitížil, neboť míra zotročování vzrůstalo přímou úměrou s produkcí bavlny. Zřejmě ne, podle dobových zpráv mu bylo otrokářství naprosto lhostejné. Jak takový bavlníkový vyzrňovač funguje se můžete podívat na těchto stránkách nebo na Youtube.
Nejkvalitnější a zároveň nejlépe zpracovatelný bavlník rostl u pobřeží Atlantického oceánu. Vnitrozemská bavlna měla právě ten problém s odstraňováním nečistot a zrn, což nakonec vyřešil Eli Whitney. Ale přibližně desetiletí před tímto vynálezem, konkrétně roku 1785, odkoupila firma Yates & Co. z Liverpoolu prvních sedm balíků (1 balík se rovnal přibližně 220 kg) této kvalitní bavlny. Tím mladá americká republika získala novou komoditu pro obchod se zámořím. Roku 1790 vyváželi Spojené státy přes 3 100 balíků bavlny do Anglie, která ji však ve výrobě spotřebovala dvacetkrát tolik. Produkce bavlny se každým rokem zvyšovala, v době vynálezu odzrňovače to dělalo již trojnásobek množství k roku 1790. Avšak uplatnění tohoto zařízení vyžadovalo nějaký čas, stejně jako zvyšování plochy pro pěstování bavlníku, ale nárůst byl znatelný. Roku 1796 Spojené státy vyváželi 10 milionů liber bavlny, o čtyři roky později tři a půl násobek. Jen o rok později, roku 1801, to už bylo 48 milionů - tedy za pouhý rok nárůst produkce o 30%. Po deseti letech od zavedení bavlníkového vyzrňovače stoupl vývoz bavlny na dvanáctinásobek.
Jestliže se roku 1810 bavlníkové plantáže stále ještě nacházely převážně v Georgii a Jižní Karolíně, která se na celkové produkci bavlny podílela polovinou, k tomu pak se částečně bavlna pěstovala na rozhraní Severní Karolíny a Virginie, roku 1820 patřily k bavlnářským oblastem i severní část Louisiany, Mississippi, Alabamy a částečně i Tennessee. To se již vývoz zvýšil na 160 milionů liber, tedy něco přes 70 tun. Svoji roli ve zvýšení produkce hrálo i to, že odrůda bavlníku z Mississipi (Gossypium barbadense, taktéž zvaná Petit Gulf) poskytovala dobře zpracovatelnou bavlnu, což opět pomohlo k dalšímu šíření tohoto „bílého zlata“ (nebo také „král bavlna“). Příliv dalších pěstitelů přišel po roce 1830, kdy se americká vláda rozhodla dobrovolně či násilně vysídlit indiánské kmeny na jihozápadě Spojených států za řeku Mississippi.
Roku 1835 produkoval Jih již 500 milionů liber bavlny, v drtivé části na vývoz, který tvořil přes padesát procent exportu zboží a surovin ze Spojených států, stejnými procenty se podílel na celkové světové produkci bavlny. Ta se ve velkém pěstovala od Jižní Karolíny po Louisianu a toto souvislé plantážnické území začalo být přezdívané černým pásem nebo také Hlubokým Jihem.
V té době se na této produkci již z jedné čtvrtiny podílel stát Mississippi, kde panovaly obzvláště kruté podmínky, jak přírodní, tak i pro práci otroků. Bažinaté půdy přitahovaly hejna komárů, kteří přenášeli nejrůznější smrtelné nemoci nejen na otroky, ale i jejich majitele a ostatní obyvatele. I tak se do této oblasti postupně přenášelo jádro sklizně bavlny z tradiční oblasti Jižní Karolíny a Georgie, protože půda se postupně v tradičních oblastech vyčerpávala. Majitelé plantáží se to snažili řešit tím, že po období 10 až 15 let nechali půdu odpočinout, případně zde osadili jiné plodiny, ale i tak se výnosy spíše snižovaly, panenské půdě v povodí řeky Mississippi nemohla „vytěžená“ půda na jihovýchodě konkurovat. Tento stav přelévající se rovnováhy nastal přibližně mezi léty 1840 až 1850, kdy Spojené státy vyprodukovaly 650 milionů (1840), resp. roku 1850 necelou jednu miliardu liber bavlny za rok.
Přebyteční otroci v méně plodné oblasti bývali odprodáni tam, kde o ně panoval větší zájem, tedy Mississippi, Alabama, Louisiana a případně Georgia. Otroci putovali stovky kilometrů pěšky na místo určení k prodeji. Někdy se toho zhostila agentura, jindy samotný majitel, protože bylo v zájmu majitele, aby jeho otroci došli zdrávi a přiměřeně přijatelném stavu. Šlo přeci o zisk, případně o zaplacení pohledávek u bank, když výnosy nenaplnily očekávání a zkomplikovalo se placení úvěru.
Je sporné, jak efektivní práci otrok na plantáži odváděl. Podle některých měření dokázala otrokářská práce, tedy především vyžadování její intenzity, přinést jejich majitelům zisk až o třetinu vyšší než za srovnatelných podmínek u svobodných farmářů. Něco na tom bude, protože samostatný majitel farmy si na sebe nepřivodil podmínky, za kterých museli pracovat otroci.
Výsadba bavlny začínala v rozmezí března a dubna. Pomocí otroků, mezků, pluhu a bran se semínka rostliny sázela 3 až 5 stop od sebe (oproti původním 4 až 8 stopám; 1 stopa=30cm). Bavlník klíčil do 14 dnů, pak následovalo několik fází okopávání a odplevelování. Rostlina má většinou formu keře, který dorůstala kolem 1 metru (podle druhu). Vegetační období trvá přibližně 180 až 200 dní a jedna rostlina může mít 3 až 5 tobolek. V druhé polovině srpna nastávala doba sklizně (v severněji položených oblastech, například ve Virginii, o měsíc později). Ta byla rozdělena na několik etap, u velkých plantáží 4 až 7, protože rostliny nedozrávají stejnoměrně a celé období sklizně může trvat až 90 dní. Tlak na znevolněné Afroameričany byl v tomto období enormní. I když se majitelé plantáží snažili o větší výnosy ze setby, prioritou se stala velikost plantáží a rychlost sklizně.
Údaje o tom, jak pilný takový otrok mohl být, se různí. V době před vynalezením bavlníkového vyzrňovače se počítalo, že takový otrok donese z plantáže 50 až 100 liber (22 - 45 kg) bavlny. Jenže denní doba sběru se prodlužovala a i s ostatními povinnostmi mohl takový otrok v době sklizně být na nohou až 18 hodin. Také se po sběračích vyžadovala větší efektivita. Množství nasbírané bavlny se sice odvíjelo od stáří sběrače a pohlaví, takže nároky se různily, ale příliš velký rozdíl tam nebyl. Pokud nebyla norma splněna, otrok se musel vrátit a práci dokončit, často mu hrozilo bičování. Takže očekávané množství od jednoho sběrače se běžně pohybovalo od 100 do 300 liber. Podle studie Daviské university v Kalifornii to v podstatě potvrzuje, když podle záznamů z roku 1817 skupinka 9 otroků posbírala celkově za sedm dní přibližně 2 500 liber bavlny, což je v průměru 40 liber na každého. Nejmenší množství je pak v jednom dni 18 liber (Dave - zřejmě malý chlapec), nejvíce se snažil Harry (78 liber). Jiné záznamy ukazují, že v některých oblastech se tempo sběru posunulo až od 300 po 500 liber na osobu, což se týkalo především Mississippi a Louisiany. Ovšem vliv na to mohla mít i zdejší odrůda bavlníku, která mohla mít prostě o něco větší váhu tobolek, respektive ty tobolky dosahovaly větších rozměrů. Dlouhodobě také klesala cena bavlny, která patřila ve světě k nejlevnější i nejkvalitnější. To pak vytvářelo tlak na produktivitu otroků, aby se majiteli vyrovnal zisk.
Zajímavé statistiky ohledně sběru bavlny na plantážích před rokem 1860 jsou na serveru univerzity Yale.
Prudký růst produkce bavlny podél povodí řeky Mississippi přineslo ještě jeden efekt. Jestliže roku 1817 brouzdalo řeku nějakých 17 parníků, o dvacet let později to bylo již 700. Podél řeky i jejich přítoků vznikala nová města s přístavy, cesta ze severu na jih byla relativně nejsnadnější po vodě. Hlavním smyslem se stala snadná přeprava bavlny, ale lodě sloužili i pro jiné zboží a účely. Z toho profitoval rychle se vzrůstající New Orleans.
zdroj: economics.yale.edu
Poslední roky před vypuknutím občanské války dosáhl prodej bavlny vrcholu. Ročně se jí prodávalo kolem 2 miliard liber váhy, těžiště pěstování bavlny nyní jasně vévodily státy Mississippi a Alabama. K novým bavlnářským oblastem přibyl Texas, Arkansas, okrajově Missouri. Mnozí majitelé drobných plantáží či větších farem ve staré oblasti museli přecházet na jiný zemědělský produkt, převážně pšenici, tak se zbavovali nadbytečných otroků. Při této nucené migraci v letech 1790 až 1860 se hlavním zdrojem pohybu otroků stala Virginie, těch odsud muselo odejít kolem půl milionu. Ve druhé vlně, která začala přibližně ve 20. letech 19. století, se otroků začala zbavovat Jižní Karolína, Maryland a Kentucky, kdy u třetí z těchto šlo dost možná o záměrně vytvořené nadbytky otroků pro účel výhodného prodeje. Každopádně jich z Kentucky odešlo nuceně na převážně Hluboký Jih kolem 70 tisíc, z Marylandu 180 tisíc. Prodejci otroků sice zohledňovali prodej celých rodin, tedy nikoliv z morální roviny, ale čistě jako obchodní záměr. Některé se totiž zotročené rodiny při prohlídce před aukcí snažili sami oslovit potencionální kupce k zakoupení celé rodiny. Některé nabídky ani jinou možnost nepřipouštěli, jiné ano. Asi třetina rodin však bývala při prodeji rozdělena. Nepočítají se do toho odrostlé děti, u nichž se předem počítalo s prodejem, pokud si je majitel nerozhodl ponechat. Jak probíhal takový prodej se můžete dovědět z příběhu Solomona Northupa, zotročeného svobodného Afroameričana.
Přestože se v severní části Unie stupňoval odpor proti otrokářskému systému Jihu, byla to právě Nová Anglie, která nepřímo z otrokářské práce těžila. Bavlna z Jihu určená pro domácí spotřebu činila roku 1860 asi 420 milionů liber, z toho pro textilní továrny v Nové Anglii to tvořilo kolem 300 milionů liber váhy. Bohaté banky na severu rády půjčovali majitelům plantáží na úvěr, považovali to za návratnou půjčku, třeba i proto, že „živý“ majetek (tedy otroci) mnohdy tvořili až polovinu jmění svého pána. A v neposlední řadě se banky pouštěli do vlastních akcí, kdy na Jihu skupovaly pozemky v dosud rozvíjejících se oblastech, ale přímo říkající si o vybudování plantáží. Ty pak s několikanásobným ziskem prodávali zájemcům.
Po skončení občanské války se podmínky pro pěstování bavlny změnily, mnoho bývalých otroků odešlo hledat štěstí na sever, jiní zůstali jako nájemci půdy. Až v 70' létech 19. století se produkce bavlny dostala na předválečnou úroveň a do dnes jsou Spojené státy důležitým producentem bavlny, i když nejvýnosnější plantáže se dnes nacházejí na západě USA.
