Galerie presidentů Spojených států amerických

(do roku 1945)

John Tyler

Syn virginského politika

Pocházel z aristokratické rodiny virginských plantážníků, jeho otec vlastnil na 40 otroků. Ten v letech 1808 až 1811 vykonával funkci guvernéra Virginie. O matku přišel mladý John již v sedmi letech, když zemřela na mrtvici.
V sedmnácti dostudoval práva na virginské univerzitě College of William and Mary a po krátké praxi právního nástupce byl roku 1811 zvolen do Senátu domovského státu Virginie a od jara 1817 zasedal ve federálním Kongresu za Demokratické republikány. Zde se negativně vyjádřil k tažení generála Andrewa Jacksona na Floridu pro jeho prchlivý přístup. Stejně tak měl výhrady k První Bance Spojených států a nesouhlasil s tzv. missouriským kompromisem, který měl při rozšiřování Unie brát v úvahu početní rovnováhu mezi státy otrokářskými a zbytkem Unie. Zastával politiku co největší samostatnosti spolkových států a co nejmenší vliv a možné zasahování ze strany federálních úřadů.
V roce 1820 onemocněl a do politiky se vrátil o dva roky později, nejprve jako člen reprezentantů virginské sněmovny, v letech 1825 až 1827 guvernér rodné Virginie, když z úřadu odešel a stal se senátorem za Virginii ve federálním Kongresu.
Ve volbách roku 1828 sice podpořil Andrewa Jacksona, ale dostal se s ním záhy do politického středu, když odmítl podpořit zákon o celních tarifech a následné vojenské vydírání Jižní Karolíny kolem zrušení anulace federálního zákona o clech a možnosti odtržení od Unie roku 1833, což ho sblížilo s významným politikem Henry Clayem a Stranou Whigů, jejíž členem sice zatím nebyl, ale při hlasování se mohli opřít o jeho podporu. Dostal se tak pod silný tlak domovské strany demokratické a roku 1836 se vzdal místa v senátu, ale ve stejném roce se pokusil kandidovat jako viceprezident, ale neúspěšně.
Novou politickou kariéru mu nastartoval rok 1838, kdy opět zasedl do Senátu státu Virginie.

(Vice)president

Volební rok 1840 znamenal pro Johna Tylera novou šanci na žebříčku v politické kariéře. Whigové mu nabídli volební post vicepresidenta vedle presidentského kandidáta Williama Harrisona, který se stal protikandidátem proti úřadujícímu presidentovi Martinovi Van Burenovi. Taková volba ve straně whigů padla pro jistou vyváženost kandidátů, kdy Harrison zastupoval severské Ohio a Tylor jižanskou Virginii. Skutečnost však byla taková, že oba nejen že pocházeli z Jihu, ale již od mládí se znali osobně a svými názory v podstatě hájili zájmy otrokářského jihu. Mimo se tak ocitnul zakladatel strany Whigů Henry Clay, který pocházel z Kentucky. Whigové zvolili kompromis, na který později doplatili. Do voleb šli Whigové z heslem: "Tippecanoe a Tyler taky", což byl název propagačního volebního songu whigů z roku 1840, zkráceně "Tip & Ty".
Tato kombinace kandidátů na voliče zabrala a Martin Van Buren nyní již neoblíbený chráněnec dřívějšího prezidenta Jacksona, volby prohrál. Jenže nový president svůj post zastával pouhý měsíc, neboť zemřel na zápal plic, který si přivodil při svém inauguačním projevu, když ten den panovalo deštivé počasí...
 
 6. dubna 1841 složil Tyler presidentskou přísahu. Stal tak sice oficiálním prezidentem strany Whigů, ale názorově se rozcházeli a tyto rozpory Tylera a jeho domovskou stranu velmi brzy rozdělily a znepřátelily. Způsobilo to i odmítnutí Tylera jako faktického presidenta od Henryho Claye a dalšího vlivného Whiga, bývalého presidenta Johna Quincyho Adamse, který pokládal Tylera pouze za de facto "úřadujícího presidenta".
Rozpory se projevily zvláště v otázce bankovní politiky, kdy Tyler nesouhlasil se zavedením centrální americké banky, což bylo v souladu s jeho přesvědčením o decentralizovaném státě. Pozměněný návrh vetoval i podruhé a to již vedlo k otevřenému střetu mezi ním a lídrem Whigů Clayem. 11.září 1841 většina jeho kabinetu odstoupila, což vůbec nového presidenta nezaskočilo. Již o dva dny později jmenoval vládu novou, složenou ze členů Demokratické strany. Tento politický puč záhy přinesl odvetu, když Tylera Whigové vyloučili ze strany a po celou dobu jeho presidentského úřadu stáli v nesmlouvavé opozici. Nechyběl ani pokus o odvolání z funkce presidenta - impeachment, ovšem tato snaha nenašla v Kongresu dostatečnou podporu a navíc - Whigové ve sněmovně ztratili většinu.
V oblasti zahraniční politiky byl však vnímán jako úspěšný představitel Unie. V roce 1842 byla podepsána britsko-americká smlouva týkající se dohody o sporném území a hranic státu Maine. V jeho hledáčku zahraničního zájmu se ocitly Hawaiské ostrovy a vyslal jasný signál ke koloniálním mocnostem, že to napříště budou Spojené státy, kdo těmto ostrovům bude vládnout.
Také jeho politický postoj k Texaské republice se lišil od jeho předchůdců. Texas vyhlásil nezávislost na Mexiku roku 1836, ale reálnou záchranu tohoto mladého státu viděla většina Texasanů paradoxně v anexi ze strany Unie. Tylorovi předchůdci to odmítali z obav vojenského konfliktu s Mexikem, ale také proto, že Jih by získal poměrně velké území, což by mohlo znamenat další rozpory v Unii. Tylor tyto obavy nesdílel a na anexi Texasu reálně pracoval a tímto se ani netajil, avšak plánoval naplnění tohoto aktu až po svém znovuzvolení.
Důležitým počinem jeho politiky bylo ukončení tzv. Druhé seminolské války na Floridě, kterou v poslední den svého funkčního období přijal jako 27. členský stát Unie. I v oblasti obchodní politiky zaznamenal značný úspěch, když roku 1844 otevřel americkým obchodníkům čínské přístavy.

Politik Konfederace

Když nadešla možnost znovu kandidovat a dostát tak svému programu a slibům, Tyler pochopil, že není příliš reálná šance na znovuzvolení. Nebyl totiž oblíbený v řádném z hlavních volebních táborů, a tak svoji kandidaturu stáhnul a odešel do ústraní na svůj virginský statek. Tehdy bývalý president Andrew Jackson, stoupenec texaské anexe, naposledy zatahal za politické nitky, a tak se mu podařilo přesvědčit svého bývalého kritika a rivala Tylora, aby podpořil "jeho" kandidáta Jamese K. Polka, který volby vyhrál.
 
Bývalý prezident trávil zbytek svého života se svoji druhou ženou Julií Gardnerovou (1820-1889), dcerou jeho bývalého ministra, který nešťastně zahynul. Měli spolu sedm dětí, což bylo jen o jedno méně, než měl bývalý president se svoji první ženou Letícií, která zemřela roku 1842.
 
John Tyler sice nepatřil mezi zastánce odtržení Jihu od Unie, zúčastnil se mírové konference, která měla hledat řešení, ale když už k tomu došlo, bez velkého váhání přijal místo ve Sněmovně reprezentantů Konfederace a jako poslanec Konfederace i zemřel. Byl prvním bývalým zesnulým presidentem, kterému Unie neuspořádala pohřeb, kdy naopak Konfederace uspořádala pohřeb přímo státní. Konfederace přežila Johna Tylera o pouhé tři roky.

nahoru