Woodrow Wilson
| 28. americký president | |
| narozen : | 28. prosince 1856 |
| zemřel : | 3. února 1924 |
| funkční období : | |
| 4.3.1913 - 4.3. 1921 | |
| politické zařazení : | |
| Demokratická strana | |
Syn Jižana, vnuk Seveřana
Jeho celé jméno bylo Thomas Woodrow Wilson, narodil se ve Staunton ve Virginii presbyteriánskému pastorovi Josephovi Wilsonovi a Jessie Janet Woodrowové. Otec pastora Josepha Wilsona se jmenoval James, emigroval ze Severního Irska do Spojených států a usadil se v Pensylvánii, později v Ohiu. Živil se žurnalistikou, v Ohiu později založil vlastní noviny Western Herald & Steubenville Gazette, krom jiného zaměřené proti otrokářství, byl aktivní i v lokální politice.
Avšak jeho nejmladší syn Joseph, který se stal významným představitelem presbyteriánské církve, měl zřejmě na otroctví jiný názor. Po smrti svého otce se i se svoji manželkou skotského původu přestěhoval do Virginie, kde založil první presbyteriánskou církevní obec na Jihu. Stal se zastáncem otrokářského systému, sám několik otroků vlastnil a po vypuknutí občanské války inicioval odtržení jižanské presbyteriánské církve od Severu a založení vlastní nezávislé centrály na Jihu. V konfederační armádě sloužil jako kaplan. Po skončení války se rodina přestěhovala do Augusty v Georgii, kde se Joseph W. stal profesorem.
zdroj: sunnycv.com
zvětšit do nového okna
Zřejmě kvůli dyslexii nebyl mladý Thomas Woodrow schopný se naučit pořádně číst a psát do svých deseti let. Avšak později tento problém překonal a vystudoval roku 1879 filozofii a historii na prestižní Princetonově univerzitě v New Jersey, pokračoval ve studiu práva na virginské univerzitě.
V roce 1883 se oženil s Ellen Louisou Axsonovou, s níž měl tři dcery. Pro prohloubení svých znalostí se naučil německy a vyučoval jako profesor na různých univerzitách a roku 1902 se stal prezidentem Pricetonské univerzity.
V roce 1910 přijal od Demokratické strany nominaci na guvernéra New Jersey a volby jednoznačně vyhrál. Těžil nejen z toho, že byl uznávanou akademickou osobou, ale nebyl zatížen předchozí politickou kariérou. Jelikož se prokázalo, že je schopný organizátor i politik, Demokraté ho nominovali i v prezidentských volbách roku 1912. Jeho pozice se zdála být snadná, neboť příznivci Republikánů se rozdělili do dvou skupin, kdy jedna podporovala oficiálního kandidáta strany a obhájce presidentské funkce W. Tafta, zatímco jiní republikánští voliči se přikláněli k dřívějšímu presidentu Theodoru Rooseveltovi, který si po roztržce s Republikány založil vlastní stranu. Ovšem i tak nikdo nečekal, že pro Wilsona to bude jasné a drtivé vítězství nad jeho soupeři. Stal se tak teprve druhým Demokratem v úřadu po skončení občanské války (tím prvním byl Grover Cleveland).
Nové reformy
Jeden z jeho prvních kroků v úřadu bylo zavedení daně z příjmu, která byla sotva několik týdnů ratifikována za jeho předchůdce. V praxi to znamenalo pravidelný federální příjem a možnost tak snížit jinou příjmovou částku, která brzdila ekonomiku - vysoká cla (ze 40% na 26%), což byl druhý bod, o který W. Wilson usiloval a opustil republikánskou ochranářskou politiku domácí výroby.
Dalším bodem v oblasti finanční správy země bylo zřízení federální banky. Tu Spojené státy neměly od poloviny 30. let 19. století (tedy téměř 80 let), kdy president Andrew Jackson vytáhl proti centrální bance na „křížové tažení“ a po jejím zrušení převedl její pravomoci na centrální banky jednotlivých federálních států. Na nutnosti takové instituce se shodly obě hlavní strany, neboť si byly vědomy, že stát potřebuje rezervu v době krize. Kompromisem v odlišném vidění problému byl Zákon o Federálním rezervním systému, který nakonec ustanovil 12 regionálních Federálních rezervních bank s jedním centrem kontrolované vládou.
I když existoval protimonopolní zákon, v praxi to znamenalo posuzovaní jednotlivých případů. Wilson roku 1914 prosadil nový a mnohem tvrdší antimonopolní zákon a zřízení agendy, která by na dodržováním zákona dohlížela.
Z dalších jím prosazených reforem během prvního funkčního období patří úvěrová podpora zemědělcům a zákon o zřizování federálních a státních silnic. Neméně důležitým se stalo uzákonění osmihodinového pracovního dne, jemuž předcházela řada stávek a nepokojů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. V roce 1916 prošel Kongresem tzv. Keating-Owenův zákon, který rušil dětskou práci dětí mladších 16 let, v některých průmyslových odvětvích posouval tuto hranici na 14 let. I tak se to jeho odpůrcům nelíbilo a podařilo se jim roku 1918, aby Nejvyšší soud tento zákon zrušil.
Snažil se vyřešit i ožehavý problém Filipín, kdy Američané fakticky jen vystřídali předchozí kolonizátory - Španěly. Osobně by této zemi udělil nezávislost, ale politické podmínky to neumožňovali, prosadil tedy roku 1916 zákon, který udělil této zemi autonomii a s oficiálním závazkem budoucí nezávislosti. O rok později v podobném duchu získalo autonomii Portorico.
Přestože byl v imigrační politice benevolentní, proti jeho vetu byl prosazen zákon o omezení příjmání nových emigrantů. Strach Kongresu byl především z velké vlny přistěhovalectví v důsledku války v Evropě.
Wilson se sice odklonil od politiky svých republikánských předchůdců a zdržel se financování přijatelnějších vlád „banánových republik“, ale o to intenzivnější byly jeho přímé vojenské mise a intervence, které zasáhly Nicaraguu, Mexiko, Dominikánskou republiku, Haity, Kubu, Honduras a další latinskoamerické republiky.
Wilson se sice odklonil od politiky svých republikánských předchůdců a zdržel se financování přijatelnějších vlád „banánových republik“, ale o to intenzivnější byly jeho přímé vojenské mise a intervence, které zasáhly Nicaraguu, Mexiko, Dominikánskou republiku, Haity, Kubu, Honduras a další latinskoamerické republiky.
Vypuknutí První světové války vyžadovalo pro vedení USA rozhodnutí k tomuto válečnému konfliktu. Wilson prosazoval neutralitu. Obě strany se snažily, aspoň na počátku, si naklonit přízeň americké vlády, aby přešli na jejich stranu. Jenže Wilson věděl, že ekonomicky nemá smysl stát na straně Centrálních mocností (Německo, Rakousko a jejich spojenci), ale nechtěl se připojit ani ku Spojeneckým silám v čele s Británií a Francií. Zatím byl obchod výhodný s oběma znepřátelenými stranami. Jenže německé ponorkové válce padly počátkem roku 1915 za oběť tři americké lodě a v květnu téhož roku poslala německá ponorka ke dnu britský parník Lusitania s dvanácti sty cestujících, z nichž přibližně desetinu tvořili Američané. I tehdy uspěl německý argument, že loď tajně převážela zbraně, což Wilson akceptoval, neboť chtěl být presidentem, který nevtáhl Spojené státy do světové války a to i bohužel za cenu civilních obětí.
V osobním životě zaznamenal citlivou ztrátu - v srpnu 1914 mu zemřela první žena. Ale již v prosinci 1915 se znovu oženil s Edith Bolling Galtovou.
Mírotvůrce požaduje válku
zvětšit do nového okna
zvětšit do nového okna
Druhé volební období roku 1916 vyhrál s heslem „Udržel nás mimo válku“, jenže sám dospěl k závěru, že agresivitu a provokace Německa je potřeba zastavit, zvláště když se tyto stále častěji obracely proti Spojeným státům. Na jeho žádost vyhlásil americký Kongres 6. dubna 1917 Německu válku a byla zavedena všeobecná branná povinnost.
V lednu 1918 vystoupil v Kongresu se svými Čtrnácti body, které měli stanovit poválečné uspořádání, především zaručení široké autonomie územím Rakouska-Uherska a Turecka, které se však vzápětí po vyhlášení míru proměnilo ve spontánní vyhlašování nezávislých států (Rakousko-Uhersko) nebo mandátních území (Turecko, německé kolonie). Sic posledním, ale neméně důležitým bodem byla proklamace vzniku Společnosti národů.
Když konečně Centrální mocnosti kapitulovaly a nastal mír, president Wilson se v prosinci 1918 vydal přes odpor Senátu do Evropy (jako vůbec první americký president), aby se osobně zúčastnil uzavření Versaillské mírové smlouvy v Paříži a prosadil zde svých Čtrnáct bodů. Ale Evropa jeho idealismus částečně odmítla, pro bezpečnost Evropy mělo být podle Británie a Francie Německo pokořeno a oslabeno. Útěchou mohlo být získání Nobelovy ceny za mír.
Ještě větší rozčarování ho čekalo po návratu domů, kdy Republikány ovládaný Senát odmítl Versaillskou smlouvu ratifikovat o sedm hlasů a tím znemožnil Spojeným státům vstup do Společenstva národů. Stalo se tak v době, kdy už president Wilson prodělal mrtvici.
Uspěl však v jiné oblasti, tou bylo hlasovací právo žen. Po mnohém vyjednávání prošel v červnu 1919 Kongresem a rok později byl ratifikován. Největší odpor vyvolal na jeho rodném Jihu.
Na konci jeho presidentského období vznikl 18. dodatek Ústavy Spojených států amerických, což bylo faktické nastolení prohibice od ledna 1920. Ten byl zrušen až 21. dodatkem roku 1933.
Temnou stránku jeho života bylo mnohdy i neskrývané rasistické smýšlení, které v něm bylo zakonzervováno prostředím i výchovou. Nedokázal se od tohoto oprostit ani jako president. Už v době, kdy vedl Princetonskou univerzitu, odmítal přijímat žáky tmavé pleti a po dobu jeho působení v Bílém domě zavedl otevřená segregační pravidla, znemožnil Afroameričanům kariérní postup ve státní správě a armádě, mnozí přišli o práci a noví nebyli přijímání, což bylo docíleno tím, že žadatelé o práci ve státní správě museli překládat fotografie. Nastartoval segregační proces, který se definitivně odstranil až o půl století později. Dodnes je tento fakt terčem kritiky jeho osoby.
Po skončení funkčního období se usadil ve Washington D.C., kde tři roky na to zemřel.
nahoru
